Průhledný lak aneb kritická situace

Máme to v sobě všichni. TO. To, čeho se bojíme, co nás vždycky rozhodí, i když si stokrát můžeme říkat, že příště se to už nesmí stát. Něco, vy sami víte nejlíp, co.

Existují situace trapné, třeba když jedeme na obchodní schůzku a vzadu se nám komplet roztrhne sukně (osobní zkušenost) a ty horší. Tenhle článek bude o tom, jak mě souhra mých bohů a mého podvědomí s tělem překvapila, když jsem jedno takové hrozné, strašně jednoduché trapno rozdýchávala (nápověda – doslova).

Co to bylo, to je jedno, každopádně jsem to nemohla rozdýchat. Tajila jsem to i před Kojotem, protože jemu je do toho houby a prostě byla to má osobní věc. Bylo mi z toho pěkně zle. Chtělo se mi zvracet, bolelo mě tělo na exponovaných místech nohou u kotníků, bolelo mě břicho a bylo mi hrozně zle. Kojot si už šel lehnout. Přišla jsem do postele nadopovaná práškama, protože bych asi přes tu bolest neusnula (a správně čujete, stejně jsem neusnula a píšu článek), lehla si do postele a chtělo se mi brečet.

Mezitím tělo dělalo vlastní jógové cviky, co se dají dělat v leže (někdy se divím, jak moc jsem automaticky jogín, zvlášť když vypnu vědomé vnímání), což jsem si uvědomila až za chvíli. Došlo mi v hrůze, že tělo se nohou samo hladí. No prásk ho do palice. Tak tohle teda ne, to je silný kafe i na mě. Krizové situace se mají zvládat především rozumem a ne tady nějaký vlastnohlazení. Ne že bych vlastní tělo neměla ráda, ale až tak? To jsem si nikdy nemyslela. Každopádně to byla automatická tělová reakce. Budiž.

Pak se mi chtělo hrozně brečet. Slzy v očích, odtáhla jsem se do Kojota, abych mu nebrala jeho energii, čas na regeneraci a vůbec jsem ho nechtěla budit.

„Bohy! Na co mám bohy?!“ Obrátím se na bohy. Obrátila jsem se na ně a co se nestalo, po tak minutě dvou vytržení v božském jsem zjistila, že hyperventiluji a není tomu konec.

A tady je máme, bohy jedny. Přes podvědomí si sjednají jednu hyperventilaci, co se fakt nedala zastavit a pořád jsem se do ní vracela, jenom jsem na chvilku zapomněla na to, že nechci hyperventilovat. No dobrá, aspoň se mi už nechtělo brečet a kysličníkem uhličitým zahlcené tělo a mysl uvedlo tělo a mysl do klidu. Jak jenom to ti bohové dělají, že jim to tak vychází.

Průhledný lak na osobnosti. Není vidět a ochrání…