Darmoděj a anděl z helmy s křídly z nábojnice

Občas mě napadne nějaká píseň, co jich znám, a pak si zpívám, jenom tak pro sebe. Kdysi jsem hrávala na kytaru a pak jeden přišel s tím, že jsem hrozná a hraju blbě. No, uznala jsem, že vášně mám víc než naděleno shora a kytaru jsem odložila do kouta, letos to bude osmý rok. Dokonce jsem ji i dala z domu, šla jako záložní k přízni, která uhraje celou hospodu a i teď, v požehnaných letech chodí třikrát týdně hrát trempárny do hospody s asi čtyřmi partami sedmdesát až osmdesátníků. Další tři dny chodí na výlety a je akční asi jako desetkrát já. No já nevím, po kom jsem…

Ale to je jedno. Tohle je článek o mojí nedospělosti.

Před dvaceti lety jsem zpívala Kryla, Nohavicu, Brontosaury, Hoboes, Wabiho Ryvolu i Daňka… Čím to je, že když si je pustím nebo si je zpívám, nacházím v nich víc, než tenkrát. Někdy jsou to úplně jiné songy. Děkuji od Kryla má úplně jinou hloubku stejně jako Anděl od Kryla. Někdo v komentáři řekl: „Kryl byl křesťan“, no že mě to nenapadlo. Co by mě to v patnácti napadlo, když jsem měla úplně jiné myšlenky, jiné plány než rozkrývat pozadí písní.

Rozkrývat pozadí čehokoli je vůbec otázka času. Moje letitá kamarádka řeší stejné věci, jako jsem v jejím věku řešila já. Jsem zvědavá, co budu řešit a co budu rozkrývat za padesát let. Jestli mě bude napadat stále Kryl, Nohavica, Hoboes a další. Jestli budu senilní babička, co v předválečné generaci dnes bude poslouchat dvacátá a třicátá léta. Hrávala jsem ještě čtyřicátá až šedesátá léta, jenomže je neuměly ani babičky, ani dnešní generace, ani minulá generace. A tak to byly fajn písničky, dnes zapomenuté…

Vlastně dozvídat se a zapomínat je průběh životní křivky. Učíme se chodit na nočník, abychom to zapomněli a naučili se chodit na záchod. Pak se učíme nablblé rovnice a další věci, které už v životě nebudeme potřebovat. To je tak, že ve třídě máte jednoho dva génie a ostatní se kvůli nim učí všechno, aby se všichni v něčem poznali a to realizovali. Je to vlastně takový sociální systém, jenomže místo sociálna je to vzdělání.

Vidím to na vlastním příkladu – matematiku jsem přestala chápat v některých oblastech už v takové třetí třídě, byla jsem vždycky taková trochu nepoctivá trojkařka, přičemž matikářka věděla, že tu matiku prostě nepochopím ani po dvouhodinové konzultaci. Byla jsem prostě na matiku blbá. Že by mi to nějak konkrétně ovlivnilo život, to ne. Teď, ve svých Kristových letech se připravuji dálkově na magisterské státnice na Univerzitě Karlově a matika nebyla vůbec potřeba. Možná jsem měla štěstí…

A za to děkuji…

5 komentářů u „Darmoděj a anděl z helmy s křídly z nábojnice“

  1. Pěkná úvaha. Mám to stejné, v Krylovi nejspíš budu nacházet víc až do smrti. Zrovna včera mě uchvátilo Veličenstvo Kat. Ta melodie, ta slova. Jak to, že jsem si toho dřív nevšiml?

  2. To je divný, já to mám naopak. Co jsem poslouchala a hrála na kytaru v patnácti až dvaceti, to mi teď připadá povrchní a překonané nejen subjektivně pro moje stádium, ale i objektivně jako žánr.

  3. … pravda, Kryl je universální. A (subjektivně) je Redl pořád dobrý muzikant. Teda věřím tomu – už jsem ho léta neslyšela. Jó, jak si na koncertech a fesťácích strkal cígo za struny na pražec kytary :-)) Nohavica se mi přejedl před šesti lety (dávno před tou "špionážní aférou") od té doby ho ani neochutnávám. Nedvěda jsem nijak nezbožňovala ani tehdy, ale už takových patnáct let se mi z něj dělá úplně šoufl a jak ho zaslechnu v rádiu, přepínám. Brr.

  4. Já jsem taková stálice, no… Hoboes, Hop Trop, Žalman a další trampský a jiný, v hlavě si to dokážu vyvolat hned. Nojo, asi jsem nedovyvinutá a i ta Liška mě strčí do kapsy 🙂 Ale co jsem s Kojotem, poslouchám metal, rock zase skoro nemůžu ani cítit.

Komentáře nejsou povoleny.