Časoprostorovost Jarka Nohavici

Dnes, paradoxně u smetáku, když jsem se snažila dostat Eliščí chlupy z koberce u bot, jsem se zaposlouchala do alba, co jsem si zároveň zpívala, i když tak trochu automaticky. Brala jsem to jako vědomou meditaci. A přes to zpívání a vnímání jsem spadla do hlubin Nohavicových 33 let.

Šmarjá, to je zajímavý, on zpívá o čem já přemýšlím a píšu. Kurňa, čím to bude? A pak mi to došlo. Je mi stejně let, jako jemu, přelomových třiatřicet.

Nedalo mi to, jestli on tak trochu nekecá a fakt nekecá. Psal ty písně z alba „Osmá barva duhy“ v jeho třiatřiceti, tedy v roce 1987. Prošla jsem si roky vydání alb a písně jsou téměř shodné s albem Darmoděj, co vyšlo v roce 1988 a nahráno bylo na přelomu prosince a ledna 1987-1988. Mimochodem, narodil se bez čtyřech dnů o 24 let dříve než já. To potěší. Mít tak jeho talent… No nenadělil pánbů, nenadělil, co se dá dělat.

A tak jsem se najednou vezla s mladým Nohavicou po cestě jeho písní a bylo to krásné. Bylo vidět, že mi dokonale rozumí. Je málo těch, kdo mi dokonale rozumí. Skoro bych řekla, že kromě Nohavici nikdo. No aspoň, že někdo…