Tak čí je to blití?

V soužití se zvířaty nastávají i neromantické chvilky, jako například úklid zvratků, průjmů a soužití s nemocnými i na smrt nemocnými zvířaty a pak jejich následný skon. Kdo zvířata má, tak ví.

Docela mě pobavila včerejší snová hláška, když jsem byla někde kolem Brna na kolejových tratích a vláčela se s nákupem, až jsem se zastavila u jednoho chlapce, který měl dvě kočky s koťaty, několik potkanic s odrostlými mláďaty a v zarostlé trávě a betonu vládla divočina. Na mojí odpověď, že mám doma třicet takových a takových zvířat odpověděl, že proti těm jeho je to: „Nuda.“

Dnes nuda doopravdy nebyla.

Tak konkrétně dneska se Eliška vyzvracela Kojotovi vedle nohou. Pochopitelně hlavní příčina blití všeho možného v téhle domácnosti jsem já, tak jsem se kála, dostala jsem vynadáno a musela jsem uklízet.

„Ježiš, to má z těch kostí od sousedů.“ Odpovídám automaticky na vrhací zvuky Elišky.

„Co jí dáváš kosti, když víš, že se to nemá?“ Brblá Kojot.

„No já je dala do koše.“

„Jako vždycky. Děláš pořád tu samou chybu, darmo mluvit!“ Rozčiloval se Kojot.

Koukám na koš. Je vynesený. A tudíž prázdný.

„Hele, ona to nemá z kostí. Koš je prázdný.“

„Když na sebe napráskáš něco, co běžně děláš, tak se nediv, že Tě sprdnu, i když to zrovna neděláš.“ Hřímá Kojot.

„Podívej, ona sežrala sirku.“ Divím se. „Sirka je Tvoje, protože Ty kouříš! Ukliď si to sám, je to Tvoje chyba.“ Dím přinasraně já.

„Ale no jo…“ Na to Kojot.

A zase to musím uklidit já…

2 thoughts on “Tak čí je to blití?”

  1. vskutku krasny priklad patriarchatu, ze ho nevezmes mokrym hadrem :)))))

Komentáře nejsou povoleny.