Gellner, občanská společnost a moje temné já

„Co budeš dneska dělat?“ Ptá se Kojot.

„Co bys chtěl, abych dělala?“ Odvětím já.

„Aby ses učila.“ Řekne Kojot.

„Dobře.“ A jdu a učím se kolik hodin to jde. Takzvaná depresivní aktivní pasivita.

Čtu zrovna Gellnera a jeho Podmínky svobody: občanská společnost a její rivalové. Už jsem dočetla antickou společnost, kmenovou společnost, islám, nacionalismus, marxismus, komunismus, kapitalismus, modulárního člověka a jsem u socialismu. Zrovna teď musím číst takovou knihu. Je dobrá, je to o dost lepší podání psychologie, i když je to sociologie. Pročítám davy a jsem lítostivá z toho, jak moc jsem si s těmi společnostmi prošla svým vlastním životem. Že už jsem vyzkoušela skoro všechny recepty na štěstí, ale každý fungoval jen chvilku, stejně jako ty společnosti, o kterých čtu v minulém rodě.

Ne, že bych byla vysloveně nešťastná, jsem jenom hrozně depresivní. Nevím o nikom, koho by rozplakal sociolog Gellner, kromě mne. Čtu si o socialismu a jeho verzích a u toho pláču. To je horší než chodit na romantické filmy a tam usedavě štkát.

Je to na hlavu. Asi jsem na tom stejně jako Kojot. Nic se mi neděje, to všechno jen tak. Prostě deprese.

Berte to tak, že nechci slyšet recepty na šťastný život a tak jsem zakázala komentáře.