O moudrosti

Ó moudrosti, ženo žalu, jež přihlížíš se džbánkem vína skrze jeho dno…

Jak moc jsme každý moudrý?

Já jsem moudrá… asi u potkanů. Mám potkana v ruce. Udělala jsem v této oblasti už tolik chyb, že už jen samotné vyvarovávání se jejich dalšího opakování mne činí moudrou, víc prozíravou, víc bdělou. Možná i u dalších zvířat naší domácnosti, i když některá neuhlídám. Víc by to chtělo dávat pozor na pach smrti. Ten tu poslední dobou čpěl často, ale protože se „nic nenašlo“, jako by nebyl. No, našlo se… později… Některá zvířata prostě nepoznáte mrtvá hned. V tom asi ještě tápu. Smrt jako olovověštba. Kdo, kdy a jak.

Mezi vypěstovanou moudrost patří i to, že do jedné klece nesáhnu bez kožených rukavic, protože se bojím kousnutí. Kojot se nebojí. Nevím, kdo je moudřejší? Ten, kdo dokáže do nebezpečí strčit celou ruku a ustát to, nebo ten, kdo nástraze klade odpor? Tady moje teorie trochu selhává, ale no nic. Však vy víte. Vy už hledáte, kde jste moudří, že jo?

Klíč je v tom, že jsme každý dobrý, moudrý, v něčem jiném. Já samozřejmě vím, že schopnost nebo dovednost moudrosti nečiní, ale v tom daném okamžiku, ideálně jako byl tenkrát Laco s dětmi na hradě a vysvětlovatelce se zasekly dveře do další komnaty – Laco šel a otevřel je. No v tom je přesah, nemyslíte?

No a tak já nejsem moudrá jako žena, jako kuchařka, jako milenka ba ani jako uklízečka. Jenom mi dejte do ruky potkana a já poznám často i nemoci budoucí prostě z pohmatu. Zkušenost? Ne. Moudrost je vědět, jak s čím nakládat. Co vymáčknout, co nechat být.

Jinde chci být nemoudrá, protože být moudrá v těch všech důležitých věcech činí druhé nevědoucími.

Někde přece musí být rovnítko…

6 komentářů: „O moudrosti“

  1. No, a teď babo raď – je to moudrý článek nebo není? Ach ty mnohovýznamové zkratky!

  2. Jasně, že je nemoudrý 🙂 On se jenom tak tváří, je to PR Lucienne na potkany :))) na Laco.cz a na obecně branou blbost žen.

  3. Prosím tě, Lucienne, co je to za motto, ta věta v úvodu? "Ó moudrosti, ženo žalu, jež přihlížíš se džbánkem vína skrze jeho dno…"Mně to totiž připomnělo jeden můj sen ze kdysi. V něm jsem seděla u stolu s královnou Sofií (to je moudrost) a ona vzala skleničku (ne tedy džbánek) a pustila ji, ta prolítla deskou stolu dolů na zem (a ve tvém citátu mi to připomnělo to "skrze dno"). A ta královna Sofie se tomu hrozně vesele smála (takže to nebyla žena žalu). Takže ten můj zvláštní sen mluví opačně než tvůj citát, ale vlastně používá podobné věci ke svým formulacím. Nebo jenom pro mě?

  4. Prostě jsem si tu větu vymyslela, zněla mi dobře. Trochu asociovala Nohavicu – dívenka Štěstí a mládenec Žal, ale moudrost, jako ten šestý smysl, o kterém jsem psala, mi přišla lepší. Žena žalu by se dala vykládat opačně – jako žena veselá, opak žalu. dohromady tvoří harmonickou dvojici. Ten Tvůj sen je zajímavý. Z mého hlediska se to dá vykládat jako Gaia, Zem samotná, bere svou ženskost (nádoba – sklenka) (Sofia je totiž znázornění moudrosti Země) a prolétá mužsky udělanou věcí až na zem, tj. k sobě samé. Takže návrat k ženskosti a plodnosti Země. Veselý.

Komentáře nejsou povoleny.