Útržek z mého života

Drtivou většinu mého volného času trávím doma. Já moc nejsem na ta setkání a na lidi už vůbec ne. Čas od času s přízní, která je každej den v prachu, vedeme starý spor na téma: „Jak můžeš být pořád doma?“ Můžu. No. Co bych nemohla. Mám to doma ráda.

A vůbec. Koupila jsem si na Aukru za 250Kč (+150Kč doprava) krásné kožené houpací křeslo.

Kdo koukal na naší Amiší šou na Primě a předtím na šot na Nově, je vám jasné, že se do toho křesla přesně vejdu. Velmi přesně. Dokonce kolem mě Kojot chodí a jestli mě prej to křeslo nikde netlačí. Netlačí! Je to velmi pohodlné křeslo. A můžu se na něm trochu houpat. Ne moc. Trošku. To stačí. Teď, před druhou porcí prvních státnic, se budu muset rozhodnout, jestli se budu učit v křesle nebo v posteli, na kterou jsem zvyklá. Přeci jenom zvyk je železná košile. Kojot řekl, že to, jak mám křeslo ráda se projeví jenom tak, že mě na něm uvidí. No, už jsem si začala hledat další křeslo, až tuhle křeslí miniaturu rozsednu. Dosud mám v plné paměti rozsednutí takového toho kempovacího plátěného křesla. Pravda, bylo staré, ale bylo strašné, jak jsem najednou byla naštelovaná do kostičky mezi kovovou kostrou křesla a zemí, na které trůnil můj zadek. Něco takového nezapomenete ani po letech. Bylo totiž potom potřeba se svalit na stranu a tam se potupně snažit zbavit zadek kovové konstrukce, přičemž člověk tam lez jako krab pro srandu celýho kempu. Jó, kempování miluju. Přináší nevšední zážitky.

Teď jsem četla o mladíkovi, který si chce prodloužit rok neobvyklými zážitky, protože rok se neobvyklými zážitky prodlužuje díky hlubšímu vnímání času. No. Je mladej. Asi není úplně vytříbenej. Proto ty kraviny, co si vymejšlí tak trošku ohrožují jeho život a on je považuje za „hluboké“. Např. vyskočit z auta za jízdy. Tomu já říkám pitomost. Ale určitě mu to přinese hluboký zážitek v podobě zlomenin, odřenin a tak. Bond 2.

To já svoje křeslo postavila k želváriu. V želváriu je samozřejmě vidět nejenom po vnitřku, ale taky ven. Nic tak nerozhodí člověka od čtení jako čumící želva. Želva plně vnímá co se děje za stěnou. Čumí na mě jedna, pak začne čumět druhá. Krky na 45° vytažený a kukiny. Pak zase já šmíruju je, když se tam perou. Terárko má asi metr a půl na půl metru na půl metru, takže prostoru mají habakuk. Když jsem prvně viděla hru prstů u samce, myslela jsem, že jsem se přehlídla. Přeci želvy spolu nekomunikujou prstovými signály! Zřejmě jsem se mýlila.

Na zemi mi u nohou leží Eliška a pospává, babička. Přesně naproti ní leží Zinuška, kočička. Eliška občas pohne tlapkou, to aby Zinuška měla na svoje tlapky dost místa. Zrcadlově se totiž dotýkají.

Když setřesu křeslo ze zadku, půjdu si pro Amiška a pustím ještěrku Davídka. Amišek a Davídek se snáší bez problémů. Amišek se vůbec snáší se vším včetně želv a koček. Včerejší scéna se Zinuškou, jak si jde očuchat Amiška zepředu a ten statečný potkyš k ní vystrčí hlavu a dotkne se čumáku Zinušky, načež ta padne na zadek se zamňoukáním, to stálo za to pokoukání.

Zato lumpice Čikita provokovala pod mým stolem spící ještěrku a naštěstí ho nesežrala, to by asi Kojot sežral mě. No život opravdu variabilní a plný hlubokých zážitků. Já bych mu poradila, hochovi. Pořiď si malou zoo a uvidíš, jak se Tvůj život promění.

Mariánskej příkop hadr.

4 komentáře u „Útržek z mého života“

  1. Ahoj Kathy. Děkuji moc za návrh. Mám tolik jiných starostí, že mi nezbývá ani čas číst mé oblíbené blogy. To víš, zvířata, manžel, státnice, neustálý nepořádek, jež se mi daří spolehlivě uklízet pouze částečně atd atd. A taky mám tři stálé přátele.Bohatě stačí.

  2. ahoj, držím palce pri učení a skúškach! "zvířata, manžel" veľmi sympatické poradie 😉

Komentáře nejsou povoleny.