Jó, to byly časy

Přistihla jsem se, jak si tuhle větu v duchu říkám.

No to snad ne?

Ale bylo to tak.

Kojot tu pořád chodí smutnej, říkám mu, že na něj jde krize středního věku. Odpovídá, že to nemůže přeci být krize středního věku, ta je u mužskejch až kolem padesátky. Já na něj, že to na ně jde druhá míza, ale krizi už mají za sebou. No ne?

Radila jsem se s chytrým sluchátkem a prej některý mužský mají horší čtyřicítku než padesátku, takže to klidně krize středního věku může bejt. Bude mu 36 a on to hrozně špatně nese. Bude mu totiž skoro čtyřicet.

Podle psychologie mají ženský krizi až v šedesáti, kdy bilancují minulá léta. No nevím. Já se cejtim stará pokaždý, když objevím další stařeckou skvrnu. A že jich už mám. Ale do šedesátky mám ještě daleko. Ba dokonce i do čtyřicítky.

Učila jsem se a tak si tak rvu do hlavy kapitalismus v USA, když myšlenkami sklouznu do svých dvaceti let, kdy jsem se rozjela do světa a objela Irsko, Anglii a Francii. Takový pitomosti může dělat jenom mladej člověk. Já už bych do toho za boha nešla znovu. Má agresivita na soběstačnost a samostatnost stoupá, co taková mladá holka musí vydržet u těch englickejch rozmazlenejch parchantů, to by jeden nevěřil. Dneska bych jim i jednu vlepila, na co tak vzpomínám. Ale byly to časy…

Jednou jsem takhle jela na kole kolem moře a tak jsem byla mořechtivá (to já jsem furt, jen mi to nějak nevychází tam jet), tak i když byl odliv, tak jsem šla a šla v moři do daleka a pak jsem si tedy do toho půlmetru moře lehla a pak si odřela koleno o betonovej úchyt bóje s hákem. Bože, to byly časy. Na nádr ještě deset kiláků na kole, mně tak bolelo koleno…

Ten den jsem si vyjela k nějakým římským lázním kolik kiláků daleko, uprostřed města zamkla kolo na lavičku a když se pak vrátila, zjistila jsem, že jsem si pěkně zamkla lavičku a kolo tam bylo jen tak. Tohle se stát v Čechách, tak už by tam kolo do pěti minut nebylo. Možná bych se jenom tak stihla otočit a už by bylo v čudu.

Nebo jsem byla v Portsmouthu, jak tam mají tři jejich nejslavnější lodě a na pláži mostky k plovoucím kasínům. Poprvé jsem byla v kasínu. Byly to takový ty kasína pro nejchudší. Házely se tam do automatů dvoupence i pětipence, automat byl složen pouze z peněz tam naházených a když se dobře hodilo, tak se ty peníze převážily a spadly dolů. Já jsem tam taky hodila dvoupenci. Nic jsem nevyhrála. Tak jsem na to šla fikaně a obešla všechny ty jejich peněžní automaty a tam našla dohromady asi šest dvoupencí shozenejch jen tak, samo od sebe. Dala bych si bývala tenkrát aspoň kafe, ale šetřila jsem, tak šly do peněženky a šup pryč, než mně to chytne a budu chtít vyhrávat a budu prohrávat a prohrávat. To bych v týdnu dřela nadarmo.

Případně jak mi chtěl pětiletej kluk skočit z okna, protože mu jeho osmiletej brácha nechtěl půjčit playstation. Nevěřila jsem vlastním očím, ale všichni jsme to ustáli.

A tak. Pak že to nebyly časy… Už bych tam nešla pracovat ani za boha. Zlatý Čechy.

Na co ale budu vzpomínat až mi bude o deset víc, to bych ráda věděla. Doufám, že to nebude zase Anglie.

2 komentáře u „Jó, to byly časy“

Komentáře nejsou povoleny.