Jak sedět na zadku a hlavně kde a kdy aneb pátrání po minulých životech

Pořídila jsem si knížku, která vykládá Edgara Cayceho, slavného to vizionáře a jasnovidce. Čekala jsem od ní trochu něco jiného, než co jsem dostala – to křesťanství jako rastr je fakt na nic a už mne to docela otravuje. To je jako každý, kdo by dělal magii, by se snažil svou víru přepasírovat přes kabalistický strom života. Nic takového jako kabala nepatří ani do slovanské magie. Atd.

Nicméně v knížce jsou některé věci, které jsou hodnotné a které bych tam nečekala. Je to asi jako kdybyste šli péct bábovku a dali obsah do formy beránka. Je to bábovka nebo to není bábovka? No není, je to beránek. Ale chutná to stejně.

Zajímavé bylo, když Cayce prohlásil, že nejvíc o minulých životech se dozvíme, když se budeme pozorovat – co máme rádi, co rádi jíme, co děláme, jaké koníčky máme…

Konzultovala jsem to s Kojotem a ten řekl, že neví, co byl, protože se zajímá o spoustu věcí. Samozřejmě jsem mu navrhovala mnoho jednoduchých řešení, ale kulišák na ně nepřistoupil.

Zato já mám jasno: Byla jsem někde o samotě mnich a věčně jsem seděla na zadku a přemítala o náboženských věcech. Naprosto to odpovídá aktuální realitě.

4 komentáře u „Jak sedět na zadku a hlavně kde a kdy aneb pátrání po minulých životech“

  1. Vždycky přemýšlím, když zkouknu nějaký dokument o zkoumání vraku potopené lodi, ponorky nebo o rekonstrukci nějaké historické události, jestli s tím ti vědci a výzkumníci neměli tehdy něco společného.

Komentáře nejsou povoleny.