Na život a na smrt nás rozdělila láska

Poslední měsíce jsem mu nechávala otevřenou klec. Nikdy nikam neutekl, ale když jsem šla okolo, tak vykoukl, aby si vzal kokinko z mojí ruky. Naprosto jsem mu věřila.

Amíšek

Změnily se podmínky bydlení a já ho alespoň na noc zavřela, lumpík byl na zemi a to pochopil velmi rychle. Obhlížet nový prostor byla jeho nová životní vášeň. Nebránil mu v tom ani ten nádor na krku, pořád obstojně malý, asi jako pingpongový míček. Poslední dny si rozškrábával oko na straně nádoru – ještě jsem se s takovou nemocí nesetkala, protože holky trpěly na nádory mléčných žláz, ne krku. Každodenně procházel zdárně kokinkovým testem – vyhrabat se z pelechu pro kokinko a to sníst. Taková líná nemocná pohoda.

Jenomže o víkendu nastal zvrat. Pane jak já nenávidím víkendy. Nikde nefunguje pořádně veterinář a dát dva a půl tisíce za zákrok, to si nemůžu dovolit. V Brně jsou takoví levní veterináři… Jenom přijďte o víkendu na jediné místo, které funguje – hlavní veterina. To aby si člověk šetřil jenom na to, že se o víkendu něco podělá. A že se to podělá o víkendu, to je skoro jisté. Takové jsou zákony padajícího hovna. Jakápak statistika.

Začal přepadávat a už neseděl rovně. Dýchal strašně. Oko a čumák plné krve a porifirinu. Chtěla jsem ho zabít. Jenomže – já neumím prostě zabít takhle zvíře. Utopit? Useknout hlavu? Zlomit vaz? Neumím. Nemám na to. A tak trpěl. Moc. Byl víkend.

Zůstali jsme spolu v posteli. On ležel vedle mě. Leželi jsme takhle hodiny. Měl strašný průjem, tak jsem ho dala zpátky do klece. Kontrolovala co pět minut. Vylezl z klece a doplazil se k posteli. Zase jsme spolu hodiny leželi. Pak už byla tma, dala jsem ho znovu do klece a zavřela pořádně dvířka. Šla jsem sebrat prádlo, umýt se a takové ty večerní aktivity. Přišla jsem znovu k posteli a on tam byl zase. Vyrazil dveře z klece. Zřejmě vší silou, která mu ještě zbyla. A tak jsme spolu spali. Poprvé.

Potkyši a jiní hlodavci – to není jen tak s drátama v domácnosti. Vlastně i s látkami a vším, co se dá rozkousat. Přesto jsem jeho vůli ocenila, on věděl, že se bojím, aby něco neudělal, choval se tak… opatrně. Jinak než obvykle. Potkyš na posteli je normálně tryskomyš. Ne však ten den. Klidně ležel a pocházel si na své části postele. Usnula jsem docela brzo, pokud se dožije rána, jdeme hned v sedm do Brna na naší veterinu.

Ráno ležel potkyš vedle mě, byl úplně hodňoučkej, nic rozkousanýho. Už mu bylo líp, ale pořád to bylo hrozné. Musel vědět, že je to jeho poslední noc. Měli jsme se moc rádi.

Veterinářka zkonstatovala, že je na jedno oko slepý, má vevnitř zánět, dýchá strašně a k tomu ten věk – dva roky a tři měsíce. Jako vždycky.

Jako vždycky. Na život a na smrt nás rozdělila láska a tak to bude vždycky, dokud budu moci rozhodnout o eutanasii…

6 thoughts on “Na život a na smrt nás rozdělila láska”

  1. To je smutný. Dojemný. Krása náklonnosti je v tom taky. Zrovna včera jsem si řekla, že už ti, Lucienne, dneska napíšu mail a hotovo – a dneska je tu článek. Přeju po tom dobrém rozloučení taky dobré odtruchlení a novou radost.

  2. Moje potkanice mi taky její poslední noc spala za krkem. :(( Úplně mě to sebralo, protože normálně by šla radši spát někam za skříň.

Komentáře nejsou povoleny.