Dotykový vztah

S Kulichem máme takový zvláštní vztah.

Dotykový.

Kulich není z těch, kteří by předli na klíně stařičké babičky, co plete svetr. V první řadě chybí dostupná babička, v druhé řadě Kulich nesnáší „chování v náruči“. To je věc, která ho naprosto nebere. Okamžitě bere úprkem první podlahu, co je v dosahu. Připomíná kluka v pubertě, co si za každou pusou na obličeji obličej řádně otře a nasadí ksicht.

Ale abychom mu nekřivdili, on má rád dotyky. Má rád situaci pod kontrolou. Je to Chlap. Podle všeho. Každý chlap je jiný, ale chlapi chtějí být sami ve svých chvílích osamocení.

Může se dotýkat mé nohy, když sedím nebo ležím. V noci leží tak dvacet centimetrů ode mne natažený a dlouhý jak široký. Nic mu neunikne. Když jsem v noci neklidná, je neklidný se mnou klidem a posouváním se podle toho, jak se zrovna skulím. Někdy si znuděně lehne na podlahu, ale za chvíli ho to přestane bavit a jde opět kopírovat moje pohyby na lůžku.

Je to tak odlišný vztah od vztahu s potkánkem. Nikdy bych to do kočky neřekla. Nikdy bych neřekla, že vztah s kočkou může být tak intimní. S kočkou, která je odtažitá, nepřijde na zavolání a je to „svoje“ kočka podle pověsti koček. Nikdy bych neřekla, že se s kočkou dokážu tak sblížit. Ale potkani mi chybí. Moc. Ale nechci je mít na svědomí, Kulich po nich jde naprosto předpisově. Ten by se hodil na hlídání sýpky obilí.

A tak tu spolu žijeme a je nám dobře.

6 komentářů u „Dotykový vztah“

  1. Jediná kočka, která mi vydrží sedět hodiny na klíně je kočk. Kočky Paštika a Šupák mají rády situaci pod kontrolou a na klín je není možné vzít:o)

  2. Mám ráda intimní vztahy s kočkami. A kocoury. Pokaždé jinak. A pokaždé cenné právě pro tu jejich i moji svobodu. To kočičí pobývání v přítomnosti lidí, ať opodál jakobynic nebo na vyvýšeném bodě nebo na klíně, to se mi líbí. Připomíná mi to děti, jak stojí v dílně vedle táty nebo kuchyni vedle mámy a koukají, jak máma vaří, a chtějí pomáhat. Když s rodiči na sebe zvýšíme hlas, kocour přijde a začne mňoukat / výt "Mňaůůůůůů", aby dal najevo, že tohle se mu nelíbí. Ale sám se ohání a drápe, kaňour jeden, jakoby bezdůvodně. Mám na něj zavýt?

  3. "to kočičí přebývání v přítomnosti lidí" – tos vyjádřila krásně a ladně. Je to tak, taky se mi to líbí. Tím, že zatím není s kým, tak je kocour jen se mnou a nemá možnost trojkomunikace, na kterou by mohl reagovat. Ale jinak je ten můj taky kaňour. Mám pravidelně, co čtrnáct dní, drápance na zadku, jak sedím na posteli u kompu a kocour, honící se po bytě, drápama přistane na mém zadku.No hrůza 🙂

  4. Tak to koukám, lucienne přešla od potkanů ke kočkám :-). A já ti sem zrovna přišla vyprávět takovou příhodu ze života. Kamarádka má v bytě potkany, dostali se tam nějakou trubkou či co. A její manžel si stěžoval: "Věra se zbláznila a nechce mi dovolit, abych nastražil pasti." Kajícně jsem se přiznala, že jsem jí vyprávěla ten příběh, co tu máš nahoře…

Komentáře nejsou povoleny.