Šíření pohody

Kojot odjel na Mezi světy a mně zůstala Eliška na hlídání. Odvezla jsem si jí do své vesničky a kdo to ví, co nastalo? Správně. Nastaly obranné manévry obou znesvářených světů – psího a kočičího.

No a někde mezi tím jsem se plácala já.

V první chvíli, co jsme vlezli do dveří, se pohodlně rozvalený kocour naježil a skočil dozadu naší postele.

Nepřítel! Lev! Zvíře pětkrát větší než já! Úprk.

Tak nějak to bylo. Poznenáhlu si Kulich z velkého povzdálí prohlížel klidně ležící Elišku. Pak nastalo půlení místnosti. Ty si buď ve své půlce a já zase budu ve svojí. Hranice se mlžně, ale přitom zásadně točila podle pohybů jednotlivých protagonistů.

Nakonec se stalo to, co bylo naprosto nezbytné. Ta nepřekonatelná překážka v podobě velké postele. Ta svazující jemnost červeného prostěradla a pastelové peřiny s červeným přehozem. Možná nedůležité v tak důležitém okamžiku budování důvěry.

A tak tu ležíme na jedné posteli, vlčačka – já – kocourek. Dotýkáme se těly a je nám spolu důvěrně, ale pohodově.

Ještě, že ten Kojot odjel.