Smlouva o neútočení

Nefunguje.

Kulich se zamiloval.

Do bot.

Jsou to jediné boty, do kterých se budu vejít v letošní zimě. Masakr pokračuje.

Kožené boty? Pff. To mu nevoní.

Boty, které mi dala máma a které jí byly velké, koupené u rákosníků, musí něčím zvláštním vonět, protože je kulich pořád okousává. Koženka téměř nová je už notně jetá, boty vypadají, jako kdyby je ožral žralok. A v tom mám letos chodit, až bude těch mínus dvacet.

Zatím se stále držím letních sandálů, zima mi není. Tuhle mi jeden z cestujících řekl, že po něm taky jdou. Pobavil mě. Odvětila jsem mu, že mi ještě není zima. Moje nohy se hned přizpůsobí změně teploty. On si zřejmě myslel, že jsem blázen a paranoik. No, blázen možná jsem, ale paranoik ne.

Ale Kulich je do mých bot vyloženě magor. Když jsem viděla ty útoky, kdy botu vyloženě ukradl a odnesl si jí někam, kde ji mohl tiše kousat… Vzala jsem je a zavřela do botníku.

Tak a má utrum.

2 komentáře u „Smlouva o neútočení“

  1. Z jeho pohledu je zřejmě smlouva sestavena úplně jinak;-) Když si to tady pročítám, zdá se že své tělo zvládáš, ale taky to trochu vypadá že by se rádo nechávalo hýčkat. Neznáme se, ale držím ti palce.

  2. To s tím tělem je samozřejmě pravda, jako u všech lidí. Každé tělo se nechává rádo hýčkat. Já mu dávám z určitého pohledu tvrdou školu, ale z jiných pohledů je hýčkáno až až. Jenom o tom tady nepíšu, stejně jako o mně nikdy nepíše Kojot. Tak to prostě je.

Komentáře nejsou povoleny.