Léčivá samopsychoterapie meditací

Čas od času, většinou v čase bolesti, upadnu do takového hloubavého kontemplování kamsi do sebe, kdy sama se sebou mluvím a dostávám instantní odpovědi, většinou ve slovech, někdy v obrazech.

Komunikace léčí.

V duchu píšu články, jež nikdy nevydám a přemýšlím nad reakcemi lidí. Proudí přede mnou jako řeka, jeden vedle druhého, jeden chápavý, druhý sobě odpovědný, třetí absolutně kamenný. V typu komentářů mám už trochu praxi. Přemýšlím nad odpověďmi, které v sobě skrývám a odhaluji je jak nahou pravdu, jednu vedle druhé. Pak se rozhoduji, že článek není vhodný pro publikaci, případně až za několik měsíců či let. Někdy ho napíšu rovnou, to pro tu hlubokou inspiraci a hlavně pro promyšlené odpovědi na různé otázky. Nemělo by mě nic zaskočit. Nejsem ráda zaskočená a také, jak jsme si s Kojotem nedávno povídali, nemám ráda hašteření. Jeho 85 hádavých komentářů pod kontroverzním článkem mě opravdu nezajímá. Jsem jiná.

Vlastně pravda, má tam Barču, novou obdivovatelku. Ta píše sladce jak beránci na nebi. Už si toho všimla vera a kdekdo, včetně Kojota a mě. Asi bych měla žárlit.

Ale vrátím se znovu k tématu.Takové dopisy, které nikdy neodešlete, jsou už stará záležitost. Docela nové je v sobě najít meditační cestu, která by vás pomohla léčit. Já mám například ideální problém na řešení touto cestou. Mám psychosomatické spáleninové puchýře. Asi mi to nebudete věřit, ale fakt to tak je. Vytváří se na základě toho, co je mezi mnou a Kojotem, zřejmě ohledně konce vztahu a rozvodu. Mám je na levé noze, na pravé jen místy a to v místech došlapu, na rukou a za levým uchem. No ideálnější psychosomatické „vyprdnutí se“ puchýřů bych na svém těle těžko hledala. Když si ty puchýře píchám, divím se, co si to to tělo na sebe vymyslelo. Vlastně se trestám dvakrát. Nebýt s milovaným mužem a ještě být nepoužitelná a svým způsobem ošklivá.

Na tuhle věc jsem viděla jak mám jít vlnitou cestou ke kapličce na kopečku. Už jsem tam v duchu viděla spoustu věcí včetně velkého kříže a hodně světla.

A víc už pšt. Je čas jít…

7 komentářů u „Léčivá samopsychoterapie meditací“

  1. Nemám nic na utišení, nepomůžou ani čtyři roky, když přijde vzpomínka tak má stejně ostré obrysy jako tenkrát. To opravdové zůstává. Dá se žít…když přijmeš že nejde o nějaký trest, jenom proces hojení- tím projde každá otevřená rána…

  2. jo a Barča, to bych řekla že nahodila udičku i tak nějak všeobecně, ještě bych s tím žárlením počkala 😉

  3. Já už jednu takovou ránu mám, je hodně dlouhá a hodně hluboká. Nezahojila se ani po deseti letech. Tady s tou ránou se dá ještě pracovat, protože zůstáváme přátelé, alespoň prozatím. Tím se dá hodně vyléčit…

  4. Určitě. Zhluboka druhému přát štěstí. A hledat energii v něčem novém. Cos ještě nikdy nedělala, třeba hrát divadlo? psát pohádky – máš dar příběhu 🙂

  5. Jéžiš. Divadlo. Já jsem takovej introvert, že si to ani nedokážu představit. Ale chtěla bych napsat knihu, to by se mi líbilo. Ale musím se dát trochu dohromady. Mám rozházený život, z toho mám rozházený zdraví a to není dobře.

Komentáře nejsou povoleny.