Jízda smrti

Domluvila jsem se s doktorkou na kontrole, protože mi dala málo antibiotik a při té příležitosti si mne chtěla poslechnout. Tedy ne moje klábosení, ale dýchání.

Vzhledem k tomu, jak slabá teď jsem, jsem se domluvila s přízní, že mě doprovodí hned ráno, jak bude mít cestu. Ráno jsme to po chvíli řvaní – típla jsem mobil, když mi přízeň volala s tím, že jsem si myslela, že to je budík a chrněla jsem dál – zvládly. Nikde jsme v ranním sněhu neuklouzly ani jinou nehodu jsme neměly.

Paní doktorka mě vzala hned.

Ovšem…

Ovšem přízeň do mě hučela, že si mám nechat napsat na cestu domů sanitku. Že na ni mám nárok. Tak jsem to chtě nechtě s doktorkou domluvila – víte, jak dokáže být přízeň vemlouvavá – a pak jsem přízeň poslala pro léky a domů.

Sama jsem čekala dvě hodiny na sanitku. Když ten držhrčka dorazil, projezdil půl Brna s asi pěti pacienty, které někde u dalších poliklinik naložil a vyložil doma. Další hodina.

V jednu chvíli v prudké uličce plné sněhu jsme jeli jako na sáňkách. Dupal na brzdu jak mohl, ale nějak to nedobrzdil, my všichni jsme skončili na jedné hromadě a držhrčka jenom vylez a podíval se, jestli něco z té jeho hrčky neupadlo. Já si málem zlomila prst. Mám ho teď pěkně modrý a nepíše se mi úplně nejlíp, ale co už. Pochopitelně je to snubní prsteníček, to si se mnou osud zahrává.

A když jsme všechny řádně naložili a vyložili, též jsme řádně prodrbali řidiče.

Byla to totiž doslova jízda smrti.

5 thoughts on “Jízda smrti”

  1. No potěš! S těmi sanitkami je to někdy jako v Saturninovi – člověk nemůže tam ani zpátky – nebo se načeká a najezdí a nakodrcá jako ty. Mého tátu jednou poslali na vyšetření (to už byl po mrtvici a prakticky nechodil) na Homolku k jistému dr.Kolářovi. Máma mu objednala sanitku, jela tam s ním a na místě zjistili, až poté, co na příslušném oddělení čekali (a táta vydrží sedět tak hodinu a pak začne vydírat, že už si musí nutně lehnout), že jsou tam špatně a mají jet do jiného patra tam a tam. Tak jeli. A tam jim řekli, že žádný doktor Kolář neexistuje. Nikdy tam nebyl a není. A že mají jet domů. Tak máma, ať napíšou sanitku. Nojo, jenže sestra povídá, že to nejde, že sanitka může dopravit výhradně jen toho, kdo byl v nemocnici vyšetřen. A to táta nebyl a ona mu sanitku nemůže zavolat! Nakonec ji moje běsná matka přesvědčila. Její poslední argument, který nakonec nepoužila, byl: "Tak já vám ho tady nechám. Na shledanou." No a po krásných čtyřech hodinách byli naši zase doma. Můj táta už nikdy na žádné vyšetření nikam nejel. A operativně ten den vymyslel heslo:"Nikdy více Homolice!"- omlouvám se za dlouhý příspěvek, ale chtěla jsem tě pobavit v nemoci.

  2. … a chápu, jaké utrpení je tak dlouho na sanitku čekat a TAK dlouho se v ní kodrcat, když zrovna člověk není zdravý (a to zpravidla není, když jede sanitkou…).A doprovod zas aby si na takové akce bral dovolenou … no nic moc.

  3. no nazdar! to asi aby odradili všetkých pacientov od prevozu sanitkou….

Komentáře nejsou povoleny.