Alchymická svatba

Poslední dobou jsem se začetla do Magie Josefa Veselého. Musela jsem se u toho držet pomalu násilím, protože od jisté doby nečtu a spíš, pokud už tedy držím knihu, čtu odzadu a napřeskáčku, načež knihu odložím. Toto slavné kompendium jsem však četla normálně a dostala jsem se až někam za stranu 100, což je pro mě úctyhodný výkon. Pak mě začala bolet hlava, tak jsem toho nechala a dala hlavě odpočinout.

Až jsem usnula.

Byla jsem v nějakém podkroví, nazelenalý přísvit akvamarínové barvy osvětloval místnost plnou kádinek a laboratorního nářadí. Sama jsem zacházela s jakousi zkumavkou a dávala obsah do kádinky. Bylo cítit napětí, soustředění na cíl a věnovala jsem se naprosto maximálně procesu, který jsem dělala.

Potom jsem se propadla o jedno patro. Divila jsem se. Byla jsem v jednom nahrávacím studiu, kde se měla filmovat svatba, tedy konkrétně zásnuby. Byl tam frmol, vyjasňovaly se pracovní náplně. Já jsem z toho byla celá pryč, tak jsem se šla projít do polí. Bylo pozdní léto. Na polích seděly svázané balíky slámy. Šla jsem až jsem došla k vodě. Chvíli jsem u vody stála, ale vykoupat jsem se nešla.

Octla jsem se znovu v patrové budově. Octla jsem se však v restauraci v prvním patře. V restauraci se konala svatba, respektive zásnuby mé známé z práce. Taková ta ambiciozní femme fatale, nikdy jsme se moc nemusely. Svatba byla naplánována pro 69 lidí a i když jsem vždycky byla na konkrétním místě oblečena stejně jako ostatní, počet hostů jim právě proto nevycházel. Snažila jsem se vzít si něco k jídlu, vždycky mi to jakoby bylo zapovězeno.

Zásnubní hostina probíhala ve slavnostním duchu. Všichni byli ve slavnostním. Pamatuji si, že jsem si říkala, že já už to mám jednou za sebou, takže nemusím toužit po takové nádheře, nehledě na to, že to nebyl můj šálek kávy.

Zvláštní na tom bylo, že celý prostor restaurace byl jakoby proměňován podle programu. Tu byl každý v kroji a konala se perníková slavnost, tu zase byly maďarské tance. Fascinovalo mě to, cítila jsem se trochu cize, i když jsem vždycky byla v tom správném úboru.

Nakonec jsem prošla kolem oslavenkyně, byla poznána a z podniku jsem po schodech odešla k Muzeu na autobus číslo 14, který jede ke mně domů (snový dům i snová linka, pravidelná).

Můj dojem z celého snu byl takový zvláštní, trochu strašidelný – tolik různých oslavných kostýmů a situací, to bych asi v životě nedokázala naplánovat a realizovat (v jedné z minulých prací bylo právě toto mou pracovní náplní), tolik lidí najednou mě děsí. Celkově jsem čuchla k něčemu, na co možná ani nemám. Možná mám zbytečně strach. Možná ale ne…