Vnitřní pocit

Tak tu poklízím věci po Kulichovi, myji je a odkládám do šatny. Už nejsem smutná, nejsem ani veselá, jsem taková introvertně vyrovnaná.

Dovršil se jeden osud. Tak to bylo předurčeno a tak je to správně.

Když jsem s ním žila, žádný den nebyl plonkový, vždy jsme si hráli a dělali pro sebe maximum. V tom nemám také žádnou pochybnost. Dala jsem mu ten nejlepší možný život, jaký mohl mít.

Příjemnou odezvou na rovině astrální je silná aktivní a radostná komunikace z jeho strany. To je každopádně super! Je vidět, že pouto mezi námi přetrvalo i po smrti. To je silné zjištění.

Děkuji touto cestou všem, kteří mně a Kojotovi kondolovali, velmi mi to pomohlo přenést se na druhou stranu smutku, alespoň pro teď.

Zítra bude pohřeb. Asi si ještě popláču, ale ten vnitřní pocit, to je dobrý pocit.

7 thoughts on “Vnitřní pocit”

  1. to je dobre. dík Lucienne, že si tom sem napísala. mám z toho radost. a rubrika žádný čumáček tu dlho nebude, neboj 😉 pojmi zverko z útulku napr. čiernu mačku, tie že vraj nikto nechce. ale to má čas…

  2. Člověk si to musí odžít, ten smutek, nezahánět ho za každou cenu. Taky to znám… SV, moje maminka vždycky říkávala, že lékem na bolest z prázdného pelíšku je rychle do něj někoho dát.

  3. Když ona Luc. našla zalíbení v britských kočkách, ony jsou fakt trochu jiné než naše klasické kočky domácí, my jsme si Šuměnku pořídili britskou vlastně poté, co nám venku zastřelili Pepíčka, že jako ty britky nejsou tak venkovního courání chtivé, no a jsou to takové kuličky koulivé:o)

  4. Nicméně z té chovné stanice by se k tomu měli postavit " jako chlap" !

  5. 2Liška:Ano, to existuje. A mělo to svůj důvod. Viz nový článek.2SV:Nějaká kočička mi jistě přijde do cesty, až nastane ten správný čas.2Janika:Je to pravda. Odžít si to, to je nevyhnutelné. Někdy to má však nečekané konce. Viz nový článek (až ho teď napíšu).2Mod.:Chovná stanice se už několik měsíců tváří, jako kdyby nebyla. Zatím nereagovali na maily ani na telefonáty. Dám jim ještě nějaký čas.

Komentáře nejsou povoleny.