Věštba a vyhrabávání mrtvol pohřešovaných

Když jsem byla mladší a také jasnovidně lepší (čím víc jsem stravována hmotou a materiálními věcmi, co musím řešit, tím víc se to podepisuje na mé esoterické stránce, i když trénuji), měla jsem jeden sen – být v součinnosti s policií při hledání pohřešovaných lidí, případně lidí zavražděných.

Několikrát jsem viděla v nějakém dokumentu, jak se to dělá, ale aktuálně nejsem tak dobrá, abych metr co metr řekla, co oběť dělala, jestli křičela, jestli se snažila nějak zachránit a kde to skončilo. Ten výkon té jasnovidky byl perfektní. Já bych ale potřebovala několik let a dostatečně tučný finanční fond, abych mohla jezdit po republice a hledat zahrabané mrtvolky.

Bez praxe by to ale nešlo.

Můj první případ byl nezvěstný bratr chlapa, který mne oslovil. Vyndali jsme mapu, já určila kde je zakopaný, v jakém terénu, jak daleko od silnice a kdo ho zabil – když mi dal chlap nějaké tipy. Měli jsme ho jít hledat. Jenže chlap najednou řekl, že se na to necítí připravený, že už ho rodina pohřbila a zase by to vyvolalo vzpomínky na něj a že by to bylo necitlivé. No co na to říct. Tak jsme nikam nejeli.

Od té doby se občas podívám na zprávy, jestli se někdo nepohřešuje a pak se snažím s mapou a kyvadlem vypátrat, kde asi je. Řeknu vám příklad: třicetiletý muž, pohřešován od svých sedmnácti let, rodina stále doufá, že žije. Výsledek: chlap žije na hranicích Ukrajiny, které neustále přejíždí, živí se jako homosexuální prostitut. Už si zvykl a do České republiky nechce. Nejdříve ho tam drželi násilím, ale lety povolil. Už si nedovede představit co by dělal jiného.

Představte si, že bych šla a tohle řekla rodině. No to je zpráva na zabití. A oni by třeba chtěli, abych na tu Ukrajinu jela s nimi a opravdu ho dohledala. Tenkrát jsem měla tři práce, takže by to stejně nešlo, takže taky na zabití. Takhle žijí v tiché nevědomosti a je to pořád lepší než takováhle zpráva.

Nebo případ Anička – on tu snad v ČR není pořádný jasnovidec, který by pomohl rodině. Všechny zprávy se rozcházely. Skutečný stav musela řešit až policie v součinnosti s hasiči. Já jsem to taky zkusila a taky jsem byla vedle, ale zároveň s několika dalšími stejnými hlášeními od věštců. Pletli jsme se všichni. A to tam na tom místě byli i věštci s virgulí. Ti to tělo prostě „museli“ najít, ale stejně ho nenašli. Stačilo tak málo – jít kruhem kolem posledního místa vidění Aničky. Vždyť ten hrob byl mělký.

Tady vidíte plusy a mínusy takové práce. Mně z toho zůstala vášeň pro detektivky a trestní právo v beletrii či literatuře faktu. Není to sranda…

2 komentáře u „Věštba a vyhrabávání mrtvol pohřešovaných“

  1. Pokud jde konkrétně o kauzu "Anička" nedozvěděli jsme se vpodstatě nic, ani jak dlouho bylo tělo Aničky zakopané jsme se tuším nedozvěděli, takže možná prostě nemohl nikdo nic najít, protože tam nehledal ( a hledat nemohl, pokud to místo nemělo souvislost s tím,kde naposled byla viděna), nebo hledal v době, kdy tam ještě žádné tělo nebylo.

Komentáře nejsou povoleny.