Co by se nikomu nemělo stát a přesto se to stane strašně moc dětem od jejich blízkých

„Odborníci odhadují, že neodhalených případů je v ČR každý rok dokonce 20 až 40 tisíc.“ Těch odhalených je na 4000 s 95% nárůstem ročně.

Jsem jedna z nich a tenhle příběh budu říkat proto, že chci, abyste věřili dětem, když se vám svěří a abyste to řešili. Ale pojďme už k článku, myslím, že typickému pro sexuální zneužívání v rodině. (Ano, tady by se hodila Alkonost, ale pozor! Jsou věci, které by se nikdy neměly dostat do zapomnění.)

Bylo mi tak třináct, byli jsme na jedné domluvené návštěvě u babičky a strejdy s otcem. Zavřela jsem se do kuchyně a poslouchala jsem z přenosného kazeťáku New Kids On the Block. Seděla jsem na zemi, ještě dítě, fyziologicky ještě dávno ne žena. Hlavu pro písničky, plakáty a věčné lásky platonické. Se spolužákama jsme si tak akorát psaly milostný psaníčka a mlátili se pravítkama.

Více než sedmdesátiletý strejda přišel, naklonil se nade mne, co asi chce. Vždycky mě měl hrozně rád. Zezadu mě chytl za hlavu, přitáhnul si mne a otevřel mi ústa. Vsunul mi tam jazyk, to slizké hnusné něco, co dohromady s umělými zuby dává dohromady velmi krutou kombinaci. Byla jsem perplex. Na nějaký křik, útěk, já byla v šoku, nebylo pomyšlení. Ruce měl nenechavé, no braňte se sedmdesátiletému, když sedíte na zemi v rohu s kazeťákem. Pak mě pozval k sobě do bytu, na což jsem nereflektovala.

Řekla jsem to ještě ten den otci – jeho odpověď byla, že malý holky si vymýšlí a strejda mlčel. Já trvala na své verzi. Přeci si něco takovýho nebudu vymýšlet. Nicméně mě čekalo tvrdé odsouzení jak od otce, tak od babičky se strejdou. Výsledek byl, že jsme se už 25 let neviděli. Mě prokleli.

Jediný, kdo mně věřil, byla máma. Zeptala se mě, že jestli chci, půjdeme na policii a k soudu. Pak jsme zvážily následky na nemocného sedmdesátiletého člověka, který s největší pravděpodobností zemře dřív, než se vůbec někam dostaneme a stejně vyfasuje nějaký směšný trest. Tak jsme to nechaly plavat. Ale probouzet se do dalších dní s tou pachutí v ústech, myslela jsem, že už nikdy žádnýmu klukovi nedám pusu, natolik to byl odporný zážitek.

Ale já už jsem se nad to dostala, taky už je mi 34, přibylo mnohem víc frustrujících situací a starostí je mnohem víc.

Po prvním opileckém znásilnění jsem se zařekla, že každýho, kdo se o tohle jenom pokusí, toho zabiju. Pak už se to neopakovalo.

Byla jsem schopna se v hospodě porvat se za svou čest, která, byla-li napadána fyzicky, končila nelítostně. Kluka jsem zbila a proběhla defenestrace z hospody.

Dospívání není zrovna nejlehčí svět pro snivou dívku.

Nicméně dospívání je díkybohu za mnou, i když porvat se pro mě je jednoduché. Stačí napadení v metru, na zastávce tramvaje, večerní Praha je plná nástrah. Útočníci vždycky počítají se snadnou obětí a ono ne! Já se peru docela obstojně.

Kdo jiný už by se za mě měl prát….

A proto na to upozorňuji tímto způsobem – není nikdy dost včas varovat děti, že ani ten strejda, který je má rád od narození, nemá dělat tyhle věci, že zneužití/znásilnění se musí hlásit a musí se to řešit. Jedině tak a pak ještě bojovým sportem ubude obětí sexuálně motivovaného násilí.

25 komentářů u „Co by se nikomu nemělo stát a přesto se to stane strašně moc dětem od jejich blízkých“

  1. ……to je smutné….hrozné….neviem, čo na to povedať……si statočná, Lucienne.

  2. ….keby sa to stalo mne, tak by "strejda" potreboval umelú sánku a na svete by bolo o jedného hajzla menej…..

  3. achjo, prepáč, ešte stále nemám naučené všetky tvoje zakázané slová….

  4. nno, posledný pokus o vloženie komentára, furt mi to nechce pustiť, že "na stránke je chyba" píše.

  5. ….ten prvý by si zaslúžil umelú aj sánku, a ten druhý cestu na druhý svet….

  6. Tohle je hrozně citlivé a náročné téma a rozuzlení jednotlivých případů nemusí být vždycky snadné:-(Vnesu sem kauzu " naší Báry", kterou jsme si osvojili, když jí bylo 5 let, měli doma do jejich 11ti a pak se snažili pozitivně zasahovat ještě asi do jejích 16…Nejdřív kradla doma, ve velkém, pak ve škole taky ve velkém, psychologové a psychiatři se jí ale pořád zastávali, říkali, že je z dětství citově deprivovaná a že to musíme chápat.Pak přišlo na řadu šikanování a citová vydírání spolužaček s velmi vážnými následky.Pak se tím všíám začal zabývat ředitel školy a tak byl na řadě útěk a celostátní pátrání. Pak ji našli a ona, ve 3 ráno, rozkošná holčička s culíčkama, že nechce domů, že ji máma hrozně bije!No a teď ti policajti, jakože se to bude všechno sepisovat a vyšetřovat…. Naštěstí, protože to bylo Celostátní pátrání, tak " to dělal" nějaký major z kriminálky z Prahy 1, ten to všechno stopnul, naložil nás do auta a odvezl domů a na závěr mi řekl " Až se vyspíte, vemte holku a zajeďte sociálku a proberte to se sociální pracovnicí, ale hlavně! přemýšlejte nad tím, jak daleko to chcete nechat dojít!"A tak jsme si ráno s Filipem sedli a došli jsme k závěru, že to rozhodně nechceme nechat dojít k obvinění z pohlavního zneužívání. A pak jsem jela na tu sociálku a odtamtud Báru rovnou odvezli do diagnostického ústavu.Pak jsme s tou pracovnicí podali návrh na zbavení rodičovských práv, to jednání trvalo asi 10 minut, soudkyně si evidentně všechno před jednáním pročetla, vůbec na nic se nás nezeptala, dokonce nám ani nestanovila výživné.No a pak jsme pro ni jezdili každý pátek k Mladé Boleslavi a v neděli jsme ji zase vozili zpět. A pak ke Kolínu, když ji ředitel DD od té Boleslavi vyrazil, protože zprostředkovala útěk asi s ti předškolníka dětma a pak obvinila na lince důvěry pečovatelku z týrání.v 16ti měla na kontě loupežné přepadení s vážnými zraněními poškozené a ted je jí 20 a už dva roky sedí ve Světlé nad Sázavou za krádeže ( za tu loupež ještě odsouzená nebyla).

  7. SVuž je to skoro 10 let od té největší krize, teda pro nás krize, děvče má krizi pořád, tak už jsem se z toho docela vzpamatovala, ale tehdy, tehdy prostě musela pryč, protože to už bylo o život, buď její nebo můj.A stejně si člověk pořád říká, kde vlastně selhal a jestli to nevzdal moc brzy….

  8. 8: Mod, nikde. Nie, nevzdali ste to moc brzy. Vy ste…..úžasní. Ono s niektorými ľuďmi sa proste nedá. Po dobrom, ani po zlom. Len kým na to človek príde, tak si dosť vytrpí…..

  9. Uff. Samá silná, velmi citlivá témata. Holky vy mi dáváte. Naprosto souhlasím s Mod. Rozuzlení těchto věcí je velmi složité. Mod a Tvůj příběh – neselhali jste nikde. To jsou geny. Hovořila jsem u Lišky na blogu o tom, že jsem nikdy nepoznala svoji pravou matku. Moje matka byla adoptované dítě – velmi slušnými lidmi. A to, co popisuješ se svojí Bárou – to podobné moje matka prováděla adoptivním rodičům. Poznala se s mým tátou a otěhotněla. Mě nechtěla, nestarala se o mě. Můj otec pracoval na směny a také mimo domov třeba 2 dni. Moje matka se o mě nestarala, často mě nechávala jako mimino samotnou. Jednou sousedi volali policii, protože jsem prý celé dny brečela – našli mě podvyživenou, opruzenou, ve výkalech. Skončila jsem v kojeneckém ústavu. Tam jsem byla asi rok. A poté se o mě starala babička s dědou (z tátovy strany) Moje matka pak zmizela neznámo kam. Brzo po mém narození zemřeli i adoptivní rodiče mé matky – oni byli o dost starší než rodiče mého otce. Můj otec se z této ženy nikdy nevzpamatoval.Nikdy jsem ani netoužila poznat svoji matku – ublížila strašně moc lidem.

  10. 10: to je taky ufff! (niektoré slová z tvojho komentára sa mi nezobrazujú celé, sú tam také divné čiarky.) ak tomu dobre rozumiem, máš adoptívnu rodinu?

  11. 12) Můj otec je vlastní, má další dva sourozence. Prarodiče nežijí. Takže rodina vlastní, ale chybí ta pravá matka a celá matčina strana. A mé dětsví jsem hodně trávila na pochodu v různých rodinách, jak si můj otec hledal partnerky a snažil se zařídit si nový život. Hodně pil a pije dodnes, jak říkám, nikdy se z té své první ženy (mojí matky) nevzpamatoval. Měl ji moc rád. Dnes je v důchodu.

  12. Ano, v komentáři č. 10 vypadla ze slov písmenka. Mě to občas ten komentář nejde vložit, nebo až po delší době. tak nevím, čím to je. Ale vypadlá písmenka se mi občas stávají i na jiných blozích.nevím, nerozumím tomu.

  13. SV to takhle nejde brát, že je všechno špatně. Stále máme možnost svůj život žít štastně – jen nesmíme moc ulpívat na minulosti. Z minulosti se poučit a jít dál.Mám ráda svůj život takový jaký je. Své matce, kterou jsem nikdy nepoznala, jsem jakoby odpustila, protože ona mi dala život. Kdyby nebylo jí, nebyla bych.Nemám k ní žádný vztah, ale nenávist vůči ní necítím.. Dnes mi je 39 a mám vlastní život.

  14. Barča 16: to je múdry postoj k životu. to je dobre. máš pravdu, nenávisť k ničomu nevedie. aspoň teda, určite nie k ničomu dobrému…..navyše, je to energeticky hrozne moc náročná vec…..

  15. Ono je to s tou nenávisí také těžké. Třeba když rodiče přijdou o dítě, někdo jim ho zabije. Prostě hrozný. Jenže nenávist nepomáhá, ubližuje a lidi trpí.Jsou to kolikrát šílený situace. Nedá se to soudit, každý to prožívá jinak a každému člověku to trvá jinak dlouho, než se ze svých traumat dostane. Většinou se to velmi podepíše na zdraví. Myslím, že takového dlouhodobého vnitřního stresu nejvíce vznikají rakoviny.

  16. No, i kdyby člověk selhal, nenadělá s tím prostě nic:-(Mně na tom úplně nejvíc sebralo to vydírání, spočívající v tom, že si Bára udělala služtičku ze spolužačky Kačenky ( rodiče se rozvedli, ona zůstala s mámou, která asi pila a nechávala ji samotnou doma, třeba i 3 dny. Pak zasáhla sociálka a Kačenku si vzal táta, který už byl znovu ženatý a měl s manželkou cca roční dítě, mimochodem ta nová maminka byla strašně hodná paní), a aby ji Kačenka poslouchala, tek jí vyhrožovala, že cosi řekne jejímu tátovi a ten ji vrátí její mámě.. Holka přestala nejdřív jíst, pak mluvit, pak zkolabovala a až asi po 14ti dnech v nemocnici se nějaké psycholožce podařilo z ní dostat, co se stalo.Zvláštní, přitom měly ty holčičky vpodstatě podobný osud, ale jedna byla prostě moc měká a ta druhá zas až moc tvrdá:-(."Naše Bára" pochází snad původně z BaH, našla se tady někde na smětišti v 5ti letech s 2 měsíčním sourozencem. Celkem pocházela z 6ti dětí, každé mělo jiného otce,a le krom Báry se všechny narodily v ČR ( matku bez dokladů z ČR vyhostili v roce 1997), takže měly doklady, Bára ne, proto ji bylo nutné adoptovat, protože tak získala jméno, rodné číslo a zdravotní pojištění.

  17. 2SV:Chyba byla na straně Bloguje.cz. Statečná, no, přežila jsem to. Ale jak hnusný to bylo, když si to živě vybavuji i po 21 letech… A jak jsme se rozmýšlely, jestli s tím jít či nejít na policii… No hrozný okamžiky.A ten opilý přítel – řekla jsem mu, že jestli tohle ještě jednou udělá, zabiju ho. Podruhé už to neudělal. Udělal sice spoustu jiných věcí, ale tuhle už ne.2Mod.:Nevím, co na to říct. To je druhá strana mince, ta nejdruhatovější, jaká může být. Velice vás lituji, že jste to měli takhle těžké. Někdy dobré cesty vedou do pekel. Popravdě jste asi museli plavat s vodou, protože jinak to nešlo. Ale muselo to být strašné. 2Barča:No to je taky síla! Velmi Tě lituji, ale zase jsem Tě o něco víc poznala.2Mod2:To je fakt, nejvíc dostanou zabrat ti kolem inkriminovaného jedince. Chudák holka.

Komentáře nejsou povoleny.