Mám já to štěstí, zrovna mě si vybral nejhezčí kluk ze sídliště

I když mám dost času, na nákupy vyrážím nerada. Takže jednou týdně vyrazím s dvěma kolečkovejma taškama do místní nákupny, většinou večer nebo v příšeří. Předevčírem jsem tedy vyrazila. Kupovala jsem celkem dost těžkých věcí, takže ta korpulentnější taška měla tak dvacet kilo, druhá tak pět, díky speciální edici toaleťáků, která mi z tašky koukala a díky nim se do tašky nevešlo skoro nic jiného. To jenom pro upřesnění. A to jsem vzala jenom pětikilový pytel s kočičím stelivem a ne ten desetikilový v akci. Kočka chce prostě svoje.

Sídliště je rozkopaný kvůli nějakejm kabelům, to už jsem myslím několikrát zmiňovala. Jak jsem tak táhla tašky, jedné se rozjely kolečka a táhla jsem ji po zemi po nějakejch hlínách. No nějak to domů musím dostat. A tak jsem zastavovala co pět metrů, protože jsem to nemohla utáhnout. I kde se vzal tu se vzal princ.

„Nechcete pomoct s tou taškou?“ Řekl aktuálně nejbližší princ mého života. Byl krásný, mladý, svaly na rukou mu jenom hrály, dokonalý švarcík, akorát hezčí. Mnohem. A ty jeho nohy. Kraťasy ukazovaly až moc. Posilovna byla jeho přítel.

„Tak jo,“ řekla jsem rozechvěle (pití jsem si zapomněla doma). „Tahle taška je těžká,“ ukážu na tu dvacetikilovou.

„Ukažte.“ Promluvil mužně. A začal táhnout tašku po zemi.

„To nějak nejede.“ Sehnul se k tašce a začal zapravovat kolečka do původní polohy. „Ty kolečka jsou nějaký špatný.“

„Já vím, já to ale nějak dotáhnout domů musím.“

„Hmmm. Ono to snad jede po zemi.“ Podíval se na rozedřenou tašku.

„Asi jo, vydává to divné zvuky.“

Táhne to dál po zemi dalších sto metrů.

„To se snad dá vzít i do ruky, ne?“

„Určitě. Jestli to zvládnete… Je to dost těžký.“

„Je to děsně těžký.“ Dí on.

Za dalších dvacet metrů. „A nedalo by se to dát na rameno? Já to zkusím.“

Dalších dvě stě metrů. „Kde bydlíte? Už to bude?“

„Jo, ještě tam a za roh a tam už to bude.“ Chudák malej.

„Přece Vás to nenechám tahat.“ Funí on a mění si rameno. „Je to strašně těžký.“

„Vy jste tak hrozně hodnej, já mám teda kliku.“

Vyšel ještě schody.

„Už to zvládnete?“

„Jasně. A děkuju.“ Princ odchází trochu nahnutě.

Já teda dokážu zničit chlapa.

10 thoughts on “Mám já to štěstí, zrovna mě si vybral nejhezčí kluk ze sídliště”

  1. …ešte povedz, že mal zelenomodré oči a dlhé blond vlasy 😉 hodnej. mi to pripomenulo príhodu, ako sa mi ochotný taxikár snažil ladným pohybom hodiť môj ruksak do kufra a takmer skončil v tom kufri aj on 😉

  2. 2SV:Smůla, měl hnědé oči a hnědé vlnité vlasy nakrátko ostříhané. Bílé triko, modré kraťasy a opálené tělo. Bohužel si neřekl o telefon :)))

  3. ale vi, kde bydlis:) Me pomahaji (s tezkyma vecma, typicky s kocarkem) vetsinou vetchi starici, ze se trosku stydim, prijimat od nich pomoc. Potom ale zvitezi fakt, ze si kocarek na ramena nenalozim a ze nikdo jeste nepadnul, takze si vsichni mohli dokazat, ze jsou jeste junaci:)

  4. 4. no asi sa bál, že také obrovité tašky bude musieť nosiť častejšie 😉

  5. 2psice:No mně první večer pomáhal s těžkou taškou (šutry a guláš) taky vetchý stařík. To šel z taroků a měl ještě vypito. Bloudili jsme po sídlišti hodinu, ale došli jsme oba v pořádku. Myslím, že si to dědula příště rozmyslí pomáhat s nějakou taškou do ulice, kterou ani nezná, ač tu bydlí od roku 1978 :)2SV: Byl vážně vydřenej. Úplně jsem ho litovala.

  6. To je hezká májová sídlištní příhoda.Prostě na této příhodě je také hezky vidět to, že se lze seznámit nečekaně a že to člověka zároveń i potěší, povzbudí….

Komentáře nejsou povoleny.