Tak jak to nakonec dopadlo

Je to trapné. Prý jsem líná kráva a je to všem jasné, že jsem. No to by jeden nečekal, že takhle live si bude pouštět pusu na špacír.

Nejsem socializovaná a jsem špatně vychovaná, protože momentálně nemám práci. Já na to, že jsem sice šedý podprůměr, ale socializovaná jsem dobře, protože nemám konflikty se společností, nefetuji, nekradu, nelžu a tak. Pro ni ne.

No, dostali jsme se k tomu, že aby se za sebe nestyděla tak já musím mít práci. To je prostě totální blbost. Nemůže stavět svojí sebeúctu na cizí proměnné a práce je v dnešní době velká proměnná.

Nadáváním druhému – a dokonce veřejně (že se nestydí…) se přece nic nevyřeší. Načež jsme se rozloučili a rozešli se do světových stran. Tolik dnešních 90 minut u psychologa. Je to tak trapné, až je to smutné.

21 thoughts on “Tak jak to nakonec dopadlo”

  1. Luc. Já to tady tak po různu pročítám to vaše společné trápení. Dovolím si jen svůj osobní pohled. Neřeš tyto věci veřejně na blogu. Proč? 1) My do toho nikdo nevidíme, to je intimní osobní vztah mezi vámi dvěma, nkdo tu z nás nechce dělat soudce. Obecné rady a prožité zkušenosti jsme každý napsal v dřívějších článcích.2) Protože, když o nich píšeš na blog, přemýšlíš nad nimi, analyzuješ je, hodnotíš, obhajuješ tak především sebe, Z mého pohledu by bylo lepší nechat na sebe zvolna působit ta sezení u toho psychologa. Časem třeba dojde u vás u obou k posunu myšlení, zaujmete v této situaci jiný náhled, jiný postoj. Chce to čas a cit.Chápu Tebe, že máš potřebu o tom všem se s někým podělit – děláš to formou psaní na veřejný blog. Chápu také, že Tvojí matce to není příjemné, když o sobě čte.Omlouvám se, že Ti to takhle říkám, ale měla jsem tu potřebu Ti to říci. Osobně věřím, že čas spoustu ostrých hran obrousí, omele do hladka a z tvrdých ostrých kamenů, se stanou po čase hladké příjemné oblázky.

  2. Barča posledná veta: welmi pekne si to povedala. je to pekné prirovnanie. a aj múdre. ale má to jednu chybičku. tie kamienky musia chcieť obidva.

  3. Barča, asi sa zhodneme na tom, že máme obidve dojem, že Lucienne vedie s maminkou akúsi vojnu. a to nie dobre. energeticky náročné. a k ničomu to nevedie. teda k ničomu dobrému. myslím si.

  4. čas sám o sobě nebrousí nic, to dělají lidé.A o tom, jak bude to obrušování probíhat, rozhodují jenom ti kterých se to týká, a když k tomu použijí veřejný prostor – no a? stává se to, a pomáhá to někdy víc než ono heslo "co se doma navaří, to se má doma sníst"… Svým způsobem jde totiž o to, hovořit otevřeně o různých formách psychického násilí, domácí týrání se nevzfahuje jen na manželské partnery…Není dobré hrát hru toho kdo ubližuje a sází nato že se to nikdo nedoví…Maminku to zveřejnění donutilo udělat jeden malý vstřícný krůček, možná i příště popojde… Držím palce.

  5. Ano, jak šel čas, tak se z toho stala věc veřejná. Nelituju toho, hodně jste mi pomohli s náhledem na věc, protože co člověk, to názor. Tímto článkem jsem svou anabázi ukončila na ty dva až tři roky a pak se uvidí. A pravda, chtěla jsem mámě udělat trochu ostudu tam, kde to nemůže zmydlit do krychličky, protože to, co říká, není fér. A tak jsem to dala veřejně na blog.Ale už mám v hlavě spoustu jiných témat, o čem psát, včerejší blognutí je jako včerejší noviny. Žijeme dneškem 🙂

  6. Sv ad [2]Napadlo mě, že možná nemusí oba – druhého člověka nejde změnit a on se měnit nemusí, změnit můžu jen svůj postoj, svoje rozpoložení, můžu udělat něco nebo říct tomu člověku něco, co jsem dřív neřekl. A on může zůstat stejný a přitom se všechno může změnit!!

  7. … což samozřejmě se snadno řekne, ale ve skutečnosti je to bolestné a trvá to dlouho a chce to odvahu a jánevímco.

  8. 2Liška:Já jsem se zaměřila na pozitivní část věci, takže jsem řekla, že ji mám ráda, i když se teď dlouho neuvidíme a neuslyšíme. A že bych byla ráda, kdyby mi to věřila, protože normálně mi to nevěří. Tak snad to k něčemu bylo. Jinak nevím, co bych jí víc mohla říct. Cítím se jak shit, co do něho někdo šlápl, včera jsem z toho měla migrénu jako prase, prostě nemístnou kritiku snáším špatně. A tak jsem se vypovídala na blogu.

  9. "prostě nemístnou kritiku snáším špatně" nno, myslím, že takých nás bude viacej….ono kritiku, aj místnou, od niekoho, kto je nám blízky, znášame zle asi všetci……

  10. Liška 6: "A on může zůstat stejný a přitom se všechno může změnit!!" iste. aj tak sa dá 😉 ja som sa napr. rozviedla.

  11. ono celý problém je v tom, že človek, s kým by Lucienne chcela mať lepšie vzťahy, je jej matka. vzťah s matkou je dôležitý. aj pre tých, ktorí si myslia, že nie je.

  12. uznávam, že som asi nie celkom objektívna, pretože myslím v prospech Lucienne, čo je myslím, vcelku pochopiteľné, na jej blog chodím kvôli nej, nie kvôli jej matke 😉 ale mne keby niekto povedal, že som líná kráva, tak ma už asi neuvidí……

  13. urazit se umí každý, to je razdva, ale zastavit se a podumat proč to ten druhý říká, to je umění života, zralost…To jsou ty velké duše, které vás obejmou i když nadáváte vy jim, protože vědí že vyjadřujete jen svůj strach a neporozumění…a ty to dělají tak, že slova toho druhého nevpouštějí do sebe, vnímají je jako papuánštinu – slyším zvuk, nerozumím…a protože ti nerozumím, ale vidím že máš z něčeho strach, můžu ti pomoct a můžu tě mít i rád 🙂

  14. 2SV:Máš asi pravdu, kritiku, i tu místnou, snášíme od blízkých všichni špatně. Určitě i já. A ano, chtěla jsem článkem říct, že jsem možná trpělivá až moc, když vydržím takové nadávky a nastavuju druhou tvář místo abych taky nadávala na oplátku, to mě prostě nebere nebo to neumím. Ale moc mě to mrzí a bolí to. To si asi máma neuvědomuje, i když jsem ji na to v povídání upozornila, že mě zraňuje. Prostě se nějak míjíme. Je to škoda.2veray:To je další názor, dobře, že ho píšeš. Proto píšu články, aby lidi komentovali vlastními názory. Já se možná o takové řešení snažím – neslyšet, ustoupit. Problém je, že to potom "zapomenu", neboli vytěsním a pak se podvědomí může zbláznit a projevuje se to nočními můrami a úzkostmi a tak. A to je právě problém, který řeším u toho psychologa. Jenomže máma je k tomu všemu "hluchá" a neslyší, nevidí… Nevím, jak už jinak jí to říct. Proto moje podvědomí asi dalo tuhle radu, nevidět se a neslyšet se pár let. Aby se zahojilo…Pochopitelně máma má z něčeho strach, ale reagovat racionálně, to jí nejde.

  15. 13: podívej veray. iste máš pravdu, že uraziť sa razdva vie každý blb. napísala som to tak, ako som to napísala, úplne cielene. pretože aj Luc maminka iste nechce, aby sa Luc trápila a brala pol tony liekov každý večer aby vôbec mohla trošku spať. ja verím, že jej neubližuje cielene. ale ubližuje jej. Luc ju môže mať rada. a môže jej aj pomáhať. ale to neznamená, že je povinná sa nechať urážať a zraňovať. to predsa nikomu a ničomu neprospieva. Luc nie je paní mámy terapeut. môže jej s tým pomôcť napr. tak, že s ňou bude k tomu PT chodiť. čo aj robí.

  16. 13: btw, podumávam o príčinách toho, čo kto prečo robí, viacej ako je zdrávo. nakoľko zvládam umenie života, to nechám na posúdenie druhých. ale trvalo mi dosť dlhú cestu, a dosť bolestivú, aby som pochopila, že nie vždy sa dá všetko pochopiť….a nie každému sa dá pomôcť.

  17. naprosto souhlasím, život opravdu není o tom každému pomáhat. Naopak, život je o vybudování si určitého stupně sobectví, který mi umožňuje být milující, ale nezávislý člověk. Mám právo se bránit, a mám právo naučit se necítit zato vinu. Když budu hodně tvrdá, tak to zní asi takhle – matka je nádoba a pomocník mého vstupu do života, ale jinak vždycky patřím jenom sama sobě. Mám právo říct- maminko dost! 😉

  18. Luc. píšeš o nočních můrách. Myslím. že jsi to nazvala přesně jak vznikají.Ono nemusíš hned ty negativní věci vytěsnit, nebo je úplně jakoby radikálně řešit. Ono někdy úplně stačí si připustit, že tyhle věci nesneseš, nedokážeš přijmout – ale nebojovat proti nim nechat je být, tak jak jsou, už tímto přiznáním se jakoby uleví. Ono už tímto Tvé vědomí tak nějak to zpracovává, mění se jakoby pozvolna ten postoj. Není to prožívání i tak dramatické, bolestné. Neumím to moc dobře vysvětlit, ale rozumím Ti co prožíváš.

  19. 8: nemístnou kritiku? Tu snáším naopak skvěle a s přehledem, protože je nemístná.9: ale kritika od blízkého, to je pravda, ta je bolestná, i kdyby byla úplně nemístná. 10: ano, taky jsem se rozvedla a on mi připadal pořád stejný a já ne. 11: přesně, podle mě vztah dcera-matka je opravdu hodně komplikovaný. Ve vztazích žena-muž, ať jakkoli věkově a příbuzensky, mi to připadá nějak lepší, protože se už očekává jinakost. Ve vztahu muž-muž zase může být komuikace přímější; kdežto žena-žena je podle mě nejtěžší. Má to hodně variant a ošemetností. Tak mi to připadá teď, v téhle době – je dost možné, že změním názor :-)14: nadávat na oplátku? To ne! A snášet jentak, to taky ne. Říct, že tě to zraňuje, tos udělala dobře, to jsi dobrá, že jsi dokázala. To už chce odhodlání. Já jsem přesvědčená, že míjení je dočasné, není navěky. A taky věřím, že nejde ve vztahu s rodiči obejít se bez nějaké fáze míjení. Je čas. Jsem optimista. 17 veray: jóó!

  20. 2all:Díky všem za komentáře!Budu si muset dát závazek chovat se jako Liška – snášet skvěle nemístnou kritiku. Tím jsi mě fakt dostala. Taky si začínám myslet, že vztah matka-dcera respektive žena žena je ten nejkomplikovanější. A taky doufám, že i u mě je míjení dočasné, i když jenom trošku, to se musím přiznat Moc velkou naději tomu nedávám…2SV:Souhlasím. Vlastně s Tebou skoro vždycky až vždycky souhlasím.2Barča:Měla jsem dneska strašně zvláštní sen. Takový jsem ještě neměla. Ale co ho vyvolalo, to fakt nevím.Ohledně těch situací, o kterých se hovoří a pak se s tím líp srovnáváme, to si myslí i můj psycholog a vlastně si mě dobře navedla na to, že je to důležitá myšlenka. Povídáním se vlastně vykecávám i tady na blogu.2veray:na té malé sobeckosti musím zapracovat. Souhlasím s Tebou, máš asi pravdu, ale samo mi to asi nepůjde.

Komentáře nejsou povoleny.