Setkání s královnou

Nejdříve se jdu vykoupat do moře. Je to moje vysněné moře, kam chodím v noci ve snu, když potřebuju dovolenou. Tamty končiny mám docela dobře probádané. Sahám do písku pro mušličku a raduji se, že se mohu jít do moře vykoupat. Nějaké dvojici kluků říkám, že pokud se chtějí podívat na Švédsko, tak musí o kus dál a tam je krásný výhled. Vrhám se do průzračné modré vody vedle takové malé skály. Je tam spousta lidí, ale mně to nevadí.

Objevuji se v krajině stromů a dlouhé zelené trávy, je podzim, takové babí léto. Britská královna jde po mé levé straně a evidentně si hodně rozumíme. Vidím, jak je drobná a ruce má samou žilku a průzračnou bílou kůži. Bere mě za ruku, podívá se na mě a říká, že jí někoho připomínám, proto mě má ráda. Že to je někdo negativní z války, ale ona na stejnorodost lidí nevěří, takže ve mě vidí novou osobu se stejnou tváří. Jsem udivená, ale jsem ráda, že se máme rády, já k ní cítím především čest a pokoru.

Vidím, že vedle mě stojí nějaká dívka s delšími vlasy  a říká mi, že se jí nelíbím. Já jí na to řeknu, že ona mně taky ne. Nezdá se to, ale v dalším ději je dost důležitá.

Mám dva byty, jeden u mámy, kde mám věci a druhý mám velice skrovně zařízený – vlastně jenom pár latěmi a žárovkami. Tam si můžu dělat co chci a kdy chci, ale je to trochu daleko od prvního bytu, vlastně pokoje v bytě.

Královna mě úkoluje – co by se jí líbilo a co mám udělat na zítřek a barví mi hlavu na hnědo. Vidím své krátké vlasy (včera jsem se ostříhala asi o patnáct až dvacet čísel) jak se barví hnědou barvou, voda z nich stéká a barva na nich drží. Přemýšlím, proč to královna udělala a objevuje se kniha – album. V ní jsou fotky několika lidí, především Pavla Trávníčka (vzpomínka na to, jak tyranizuje partnerku). Prohlížím si album s tou, které se nelíbím a snažím se vysvětlit ty fotky a dát si to dohromady s vlasy a tak vůbec. Zanedlouho s královnou odcházíme, já ji podpírám a tak tu cestu členitým porostem a kopečky zvládáme.

Po cestě královna povídá, že by mně ráda odkázala – dala – nějaké větší peníze, abych měla kam sáhnout, až budu potřebovat. Já jí děkuji a těším se na nějaké to zajištění. Jdeme kamsi, ukáže se, že ke mně do druhého bytu, kde je královna doma. Překvapuje mě to, zbývá mi už jen jeden kus bytu, kde mám všechno, ale cítím se tam těsně až děsně. Ptají se mě na moje telefonní číslo a já si nemohu vzpomenout, nakonec ho vyčtu z mobilu a vůbec není „moje“. Ale ve snu funguje. Volám babičce, která už je mrtvá, protože mě upozorní nějaká zřejmě sekretářka královny, že babička královně neplatila nájem a teď je ráda, že když se královna rozhodne, tak jí budu muset zaplatit několik milionů. Je to zvratová situace, kdy královna mi může peníze dát, ale může mi i peníze vzít bez ohledu na to, jestli mi nějaké dá nebo ne. Nakonec doufám v dobrý konec. Ta babička byla ale mrcha. (reálně opravdu byla)

Ještě před tím procházíme pokoj z latí a vidím v levém zadním rohu moje malé akvárko skoro do půli plné vody a rozpůlené sklem. Nahoře leží skoro slepý včera zemřelý Kojotův (původně můj) potkánek. Měla jsem ho včera odvést do zvířecího nebe nebo kam chodí mrtví potkánci, ale byla jsem tak plná starosti o Elišku (náš vlčák), která měla po druhé mrtvici, že jsem na to zapomněla, tak se mi to ve snu připomnělo. Na takové věci by člověk neměl zapomínat, ale i já jsem jenom člověk. Potkánek pomalu přeleze na mé rameno a já jsem spokojená, že i on je spokojený. V akvárku poplavává jedna rostlina podobná kopí jitrocelu a já si říkám, že mám nějak omezené myšlení, když se objevilo jenom jedno malé napůl plné akvárko. Akvárka značí mou psychickou vitalitu a schopnost dělat rituály a tak dále. Kdysi jsem jich tu měla celý pokoj, ale to už je dávno. Nějak jsem zakrněla. Měla bych se probrat.

Královna se rozhodla darovat mi 138 milionů. Nechce na mně vymáhat babiččin nájem, nakonec to dobře dopadlo. Zároveň s podpisem smlouvy musí zabít jednoho komára, já jí navedu a komára zabije. Zřejmě to značí zabití jedné otravné, jako živé, věci, situace. Pak si sedneme ke stolečku, královna na bok, já a ta, co se jí nelíbím, na šírku stolu na židli.

Ona má nabarvený obličej lila barvou a je v nějakém hábitu, zřejmě nějaká dívka jako já, těžko definovat. Královna se mě ptá na nějaká dvě povolání, já řeknu, že to nejsem, napotřetí se mě ptá, že musím být mág a já přitakávám. Obrací se na nás dvě a v tu chvíli se místo okna objevuje místo, které jsem kdysi ve snu restaurovala, je to tak rok. Je to symbol češství, symbol národa. Kdysi jsem kovové části velké sochy rytíře pozlatila, nechala jsem zrestaurovat i okolní pomníkové stěny a červené světlo. Královna z ruky rytíře sundavá nějaký velký prsten, říká, že je na malíček a jestli se při nasazení a nasvícení konkrétní plošky pomníku rozsvítí kaménky červeně, tak jsem ta pravá. Z mojí strany vidím, že se kaménky  nejdříve rozsvítily modře a pak červeně, říká to královně. Královna naopak vidí, že se rozsvítily zeleně. Je zklamaná, i když já říkám, že mně se rozsvítily červeně. Prosím jí, jestli by mi nemohla nechat udělat kopii prstenu, na památku. Ona říká, že mi ho možná dá, i když by měl čekat na dalšího, pravého, kandidáta. Pak říká, že je to vlastně vcelku jedno, že už jsem pro prsten udělala dost.

Nakonec po dohodě královně namasíruji ruce a nohy a odcházím pozdě v noci přichystat se na další den plný úkolů od královny. Těžkých úkolů. Vůbec nevím, jestli to stihnu a královna to ví.