Olympiáda a já

Můj nejoblíbenější sport je sezení u internetu a pak mazlení kočky a spaní. Ale nebylo to tak vždycky! Už odmala jsem tíhla k různým dobrodružstvím a zároveň k čtení Foglara a jeho boje o první místo jsem se jako jediná ze třídy přihlásila na celodenní orientační běh. No lidi, já jsem si málem utrpením vyblila duši u kdejakého stromu, kde ze mě lilo jako z konve, slaná jsem byla snad všude a myslím, že jsem doběhla jako jedna z posledních, protože kromě toho, že mám prd výdrž, orientaci nezvládám. Ale zúčastnila jsem se.

Další můj pokus přišel v době, kdy jsem aktivně sportovala a denně ujela třicet kiláků na kole ve městě. Liják neliják. Začínala jsem v dubnu, končila v listopadu.No a jezdila jsem do práce, kde si každý klepal na čelo, cože to má ta Poláková v hlavě, když sem jede autobus. Nicméně za tyhle kilometry jsem vděčná, protože mi perfektně vytvarovaly nohy i když jsem – pravda – nezhubla ani deko. Právě v téhle době, v době, když jsem si myslela, že mám kondičku, jsem se jako jediná z oddělení přihlásila do celostátního závodu na 36 nebo 50 kilometrů. Padesát bych asi nedala, přeci jenom jsem nosila víc než pár kil navíc, ale do té třicítky bych to prostě zkusila. Aspoň jednou.

Ano! Zúčastnila jsem se a… slavně došla jako poslední v pozdním odpoledni ještě s jedním klukem, který byl po operaci kolene.. Takže kondička nekondička, mě bolely nohy až u prdele a bylo to strašlivý. Těžce jsem litovala, že jsem si nevzala ponaučení z orientačního závodu a šla do toho. Šla jsem jako robot, moje nohy byly vaky na kůži a krev a maso a sádlo a já na nich mechanicky seděla a šla. 33km, 34km, 35km, 36km… cíl.

„Je za váma ještě někdo?“

„Ne, my jsme poslední…“

Dostali jsme na památku ponožky a aspoň já byla ráda, že jsem to přežila.

Do Olympiády bych rozhodně nešla 🙂

3 komentáře u „Olympiáda a já“

  1. Taky jsem kdysi běhávala orien´táky po lese a bavilo mě to. Ovšem nesnášela jsem běh ve škole na oválu – 1500m a běh 12 minut. venku v přírodě je to úplně jiný. Běhám lehce i dnes – mám to kousek do lesa, podél řeky a luk.Pro mě je běhání taková meditace. Hlídám dech, svý tělo a kroky – pak nic nepíchá a nebolí. V hlavě mi jedou na prázdno myšlenky a očima vnímám krajinu – třeba zapadající slunce, vítr a dostávám se při běhu do euforie. Takže se při běhu přiblble usmívám a je mi moc fajn. Po běhu nejsem unavená, naopak je mi fajn. – chodím běhat večer, když přijdu z práce po dvanáctce – pro mě je to relax a dobíjení baterek.

    Přiznám se, kolo mě nechytilo. Chodím hodně pěšky. Táhnout do kopce sebe a ještě kolo – to je trochu moc.:-) miluji pěší tůry.

    Na letošní olympiádě mě hodně zasáhla 40. letá učitelka maratonu – tak by měla vypadat idea olympjských her.

  2. A to je škoda, Lucienne, žes to nezkusila, jednak bys k těm ponožkám měla krásné botičky ;.-), druhak bys vůbec nebyla první kdo by si delší trať rozložil na delší čas – četla jsem, že nějaký olympionik si mohl doběhnout maraton i po padesáti letech- myslím že byl jediný kdo si skutečně vychutnal celou trať i s okolím 🙂

Komentáře nejsou povoleny.