Práce v xxx jako práce v Osvětimi

Posledních pár let jsem nic moc nedělala, jediné, co jsem docela uměla byl telemarketing. Nebo jsem si v tom alespoň věřila. A to je velká věc, když v sebe věříte.

V mojí mateřské firmě mě už nechtěli zaměstnat, zřejmě proto, že jsem jim tam zpunktovala několik vzpour proti pracovním podmínkám a práci ve svátek, která by měla a také potom byla – dvojnásobně honorovaná, jinak běžná rebelijní práce. Jsem hrozně přes spravedlnost, takže nespravedlnost mě děsně štve. Navíc jsem byla tou dobou elitní operátor, vyhrála několik výkonnostních soutěží a byla jsem stabilní, což bylo důležité. Měla jsem svůj styl.

Fajn byla politika firmy, kde v hovorech se říkalo prosím a děkuji a člověk vám po hovoru poděkoval a řekl nashledanou. Hodněkrát mě lidi zvali k nim do firmy či do rodiny a bylo to fajn. Sice pod Výkonnostní Kuratelou, ale jinak docela svobodné.

A teď? Dostala jsem se do jiné firmy, kde jsem sice nedostala možnost rebelovat díky stabilizovanému personálnímu managementu a celkovému výzoru firmy, ale jinak to bylo peklo. Pro svobodné, mladé a neotřelé to je ideální firma. Hlavně nemít svůj styl, hlavně převzít jejich slova, jejich ideje. Každý jako krabička sardinek. Já jsem si připadala jako ta konzerva, do které se dostaly samé hlavičky. Měla jsem vlastní hlavu a to se nenosí. Nemluvím o politice, kouření, pití alkoholu, pauzách či vycházení vstříc zaměstnancům. To všechno se dělo svobodně, ať si každý dělá co chce, ale práce byla nivelizovaná. A drsná.

Nemohu říct jak se volalo, ale najednou mě naprosto běžně začali posílat lidi do prdele, pokládali mi telefony a neříkali nashledanou. Šok. Stačila jenom změna skriptu, která vedla k lepšímu výsledku, vyšokovanějším lidem v lince a celková vysoká výkonnost callcentra.

Ano, dá se udělat vysoký výkon, stejně jako Osvětim jako pracovní tábor funguje, jak podotkl Kojot. Vyhraje ten výkonnější. The best of the best of the best.

Já podávala podprůměrný až průměrný pracovní výkon. Každý! den si ke mně sedl supervizor – žádné oko v oko, ale pěkně on na stůl, já na své židli a řekl mi, že když nedám jím definované průměrné úspěchy, že mě vyhodí. Že mám v  hlavě práci z jiného callcentra a na tu že tady musím zapomenout, jestli chci být úspěšná. Jednou mi dokonce ukázal jak se to dělá a dal to.Věděl, co říká i co dělá, ale já jsem cejtila to, co cejtila ta manipulovaná na druhé straně. Nakonec řekla ano. End of business. Čum vole na drát.

Ten den, co mě vyhodili, to jsem jim to už chtěla říct sama, prostě taková vzácná shoda názorů. Nedala jsem ani jeden úspěch a byla na konci svých psychických sil, spala osmnáct hodin denně abych snesla čtyři hodiny pracovní a hodinu cesty tam a hodinu nazpátek. Dělala jsem to po jejich. Strašně mi to nešlo. Byla jsem zoufalá. Ne tak, abych se jim tam rozbrečela, ale v noci jsem se budila hrůzou z práce a klepaly se mi ruce. Kdo zná práci, při které vám chodí lidi za vašimi zády, tak ví, jak je to nepříjemné a teď si ještě vynásobte stres tím, že vám někdo za zády točí klíči, hlasitě se směje a zpívá a u toho vás poslouchá ve sluchátkách a kritizuje online. No já z toho byla hin. Jeden můj klient taky – prý jestli tam máme večírek a s kým to ještě mluvím. Omluvila jsem to na pracovní ruch a řekla si, že tudy teda cesta fakt nevede.

Ten den jsem to tomu konkrétnímu supervizorovi řekla a on řekl, že to dělá, protože může. Prostě jen tak – protože může. Panebože – klukovi bylo o deset let míň než mně. Pak jsem mu řekla, že se mi nelíbí každodenní vyhrožování vyhazovem a jeho odpovědí bylo, že tak funguju, jednou že to zkusil a byla jsem pak úspěšnější, tak od tý doby to dělá každý den – protože to na mně funguje. No já se nestačila divit. Tak on se ke mně chová tak, protože bič na mně funguje? To si to takhle lidi vyzkouší a kdo se ke mně chová násilně, tak to dělá, protože to na mně funguje? Proto mám kolem sebe tolik násilníků? Bože, to se mi snad jenom zdá! Tak on může a tak to dělá…  Osvětim taky fungovala… No fuj.

Takže jsme se kulturně rozloučili s tím lepším z té dvojky a já si teď z té zkušenosti léčím nervy. Vyvstává mi teď můj celičký život před mými zraky a ke každé násilné scéně se přidruží maličké a ironické – dělá to protože může a protože to na tebe funguje. Procházím silnou katarzí deprese, kdy se zvednu z postele jenom když jdu na záchod, prožívám krutou řeč těla, kdy mně na pár dní téměř ochrnula pravá ruka a je mi na blití.

Otázka je, co dělat dál. Musím najít nějakou brigádu, která mě uživí teď. Nastoupit někam nejlépe už příští týden. Vyléčená s tím, že mě tohle nezabilo.

Snad bych jenom dodala, že v mém životě bylo pár lidí, které bych spočítala na prstech jedné ruky, kteří se ke mně chovali opravdu slušně. A jedním z těch asi třech lidí byl Kojot, proto se nedivte, že si ho tak hýčkám. To pro zainteresované. A slušné chování na mě platí mnohem víc, než bič, i když to, že na mě musí být dlouhý bič a malá ohrádka slýchám už od školky, kdy se to se mnou táhne celou školní docházku – není to vůbec pravda, i když si to okolí, zvlášť to, co vás kontroluje, myslí. A pak mi něco takového řekne takový fracek, no to by jeden vyskočil z kůže, když zná souvislosti.

Prostě – každá zkušenost je levná, jak by řekl Vlado. Pro moje tělo je ale každá taková zkušenost až příliš drahá. Víc, než si mohu dovolit…

12 komentářů u „Práce v xxx jako práce v Osvětimi“

  1. Já si tedy nevzpomínám, že bych v souvislosti s tímto použil příměr k Osvětimi, to už mi připadá přeci jen přes míru, ale ano, existují různé cesty k dosahování výsledků, a liší se mimo jiné tím, že některé sice zajistí okamžitý výkon, ale po roce je z pracovníka prázdná slupka a musí se najít jiný, jiné naopak zajistí spolehlivého zaměstnance na roky. Ovšem v době krize a rostoucí nezaměstnanosti je pro zaměstnavatele lákavé nabírat lidi „na jedno použití“.

  2. Ale já si tu Osvětim pamatuju naprosto přesně, protože na ten můj konkrétní příměr sedla jak prdel na nočník. Je to zvrhlý příměr, ale přímo přímý. Myslím, žes to řekl v okamžiku, kdy jsem Ti řekla, že nesmím používat jiná slova než ve skriptu a vyjadřovat se víc než musím.

    1. Je to možný. Možná ze mně někdy mluví nějaký duch, který ví, co je v danou chvíli třeba říci, a protože já bych to tak neřekl, převezme na chvíli velení 🙂

  3. Třeba se mi poprvé po měsících podaří vložit komentář …

    To je teda něco. Že se tak huntuješ, Lucienne! Já bych do takový práce nikdy nenastoupila. Prostě nikdy nikdy! Vůbec nikdy. Svět řízené a cílené manipulace může být snad jedině na blití, jak jinak?!

    Nebo proč neodejít první den?
    Al ta zkušenost s cvičeným manipulátorem je náhodou dobrá: jasně že to dělá, protože to funguje! Asi má naučený věci, jak zhodnotit, co funguje (kterým nerozumím, protože to neznám a nechci znát) a taky řeč těla v tom jistě hraje roli: když chce nějakej hnusnej násilník někoho přepadnout na ulici nebo žebrák někoho oslovit, vybírá určiě nevědomě i vědomě podle řeči těla potenciální oběti. Prostě každýmu se nestane, že ho někdo – třeba verbálně – napadne.

    Mně se to taky nedávno vyjevilo. zrovna jsme byla v nepohodě, jen na chvíli, na čtvrt hodiny, a ve frontě na bus na mě vyjela jedna kráva úplně absurdně. A já na to reagovala jinak než obvykle, když jsem v klidu, no a už to jelo. Takové kolo zla nebo co. A vzniklo to všechno z mého rozpoložení a mého tónu hlasu, když jsem té paní řekla, ať do mě nestrká. Jindy by mě to ani nenapadlo. Možná ji by nenapadlo se na mě lepit. A kdyby, řekla bych jí s úsměvem, ať jde laskavě přede mne, když to nemůže vydržet. A vyhrála bych.
    jenže to blo jinak a její opičky po mně skončily mým návrhem, že jestli chce, dám jí přes hubu, protože o to jedině si koleduje 🙂 Takže jsem určitě nevyhrála. Ha.

    1. Jo, rozumím. Já si dobře rozmýšlím, co dělat, proto mi to třeba v tomhle call centru trvalo dýl, než jsem odešla, ale jinak na agresi reaguji agresí. Totiž, pokud násilníka nezastavím hned, tak se rozjede a pak už mě to stojí mnohem více sil. Mám na to takovou větu, kterou si vždycky řeknu – kdo jinej by tě měl chránit než ty sama. Nikdo to za tebe neudělá. A jdu na to. Je to pár let, co jsem se porvala na stanici tramvaje s dvěma teenagery, kteří mě bouchli do břicha s tím, že ho mám velké. No tady nebylo na co čekat – okamžitý zásah oko za oko. Pak odešli.Mírnou cestou by to mě konkrétně stálo mnohem více sil, domlouvání asertivitou mně vždycky sebere víc sil než agresivita. Neradno mě provokovat 🙂

  4. To radši než telefonování bych šla prodávat do obchodu cokoli. Protože tam přijdou lidi, co už něco chtějí, narozdíl od telemarketingu.
    A člověk může být vlídný po svém. A obklopený hezkýmzbožím. To by mě i bavilo.
    Akorát plat je tam asi několikanásobně menší.

    Tyjo, já ten telemarketing považuju za nejstresovější zaměstnání, co se vyskytuje! Vážně. Na to bychneměla. A představuju si, že tam lidi pracujou jen krátce. Jinak onemocněj, když rychle neodejdou, ne?

    1. Já se pohybuji v telemarketingu zhruba rok a půl, takže nějaké zkušenosti mám. Spousta lidí tam pracuje krátce, protože ty kritéria neudrží a jak vidíš, i já, co jsem volala jak dlouho, jsem ty kritéria v jiné firmě nesplnila. Akorát, že mě k tomu i srali. A to jsem si každý večer říkala, že jsem tu práci vzala dobrovolně a dobrovolně tam každý den chodím, tak co mám za problém, když můžu kdykoli skončit. Ale fakt mě to dostalo zdravotně. Jiný maj asi lepší přístup, takže neonemocní.

  5. Tak tady by nejspíš zabral pouze způsob „na hrubý pytel, hrubá záplata“… možná stačilo vlepit supervizorovi dobře mířenou facku a zároveň bys udělala něco pozitivního i pro své zdraví :-))

    1. Jo a on by mě dal do huby dvakrát tolik :))) Ale já se teď chystám na zlom a to telemarketing na vlastní triko. Uvidíme, jestli to zvládnu. Když ne, tak prostě půjdu za pult, pokud mě nevezmou v mém oboru. Koneckonců sice jsem bakalářka, ale taky vyučená prodavačka s praxí. 🙂

      1. Taky mě napadlo, že by to možná tu pravou ruku vyléčilo… téhle řeči těla by ten týpek nejspíš rozuměl nejlépe.

  6. To je hodně složité, co tady píšeš, Lucienne. Lidská psychika je jako windows, zkušenější hahcker najde nezabezpečené místo, vháčkuje se dovnitř a už tam vládne…snad prý člověk vysílá přímo signály, kterými své slabé místo označuje, je na to celá věda, viktimologie se to myslím jmenuje… a dokud to místo v tobě bude citlivé na špatné zacházení, tak se ti ho bude dostávat stále, i když budeš dělat v obchodě- i tam jsou dnes dost surové podmínky…Nevím, ale myslím si že agresi zastavíš agresí jenom pokud jsi silnější. Ve slabším, závislém postavení ji zastavíš jedině novým, nečekaným jednáním- šaškové a blázni a mudrci by ti to mohli dosvědčit 🙂

  7. A co fundraising? V něm by možná někoho ze zkušenosti z telemarketingu chtěli.

Komentáře nejsou povoleny.