A civilizace padla jako anděl

Pozdní odpoledne. Bavím se po telefonu s Vladem, když tu mi zhasne celý byt a před sebou mám mihotající tečku na vypínači monitoru, jež se zvolna kolíbá to tmy. Vykolejená končím hovor a jdu shánět informace o této nevídané situaci po šoupajícím se sídlištním domě. Obyvatelé vykukují z bytů, výtah nejede, lidé chodí po schodech temnoty.

Hlavně ať v tom nejsme sami. Tvoříme skupinky osamělých lidí v oáze temna. Co budeme dělat? Celé sídliště je temné a tiché. Snad to elektrárna ví nebo tam máme zavolat? Ty, on, nebo snad já? Komu volat? Celé sídliště.

Jsem nadprůměrně vybavená svíčkami, tak jsem se mám uklidnit podle Kojota a udělat něco ve tmě, něco neobvyklého, třeba napsat článek o svíčkách. Tedy ne o svíčkách, ale při světle svíček. Vevnitř se klepu, Myšince je to jedno a jde se pomazlit, což vydrží prakticky neuvěřitelných patnáct minut na zádech v mém náručí. Je to uklidňující. Stejně jako uklizený byt, schnoucí prádlo, plná miska kočičí a také miska s vodou, stejně jako nulová absence chleba a másla, takže hlady neumřu. Jak asi reagovali lidé chycení v krámě. Nesmět odejít bez zaplacení a nemožnost zaplatit. Já bych tam asi ten košík nechala.

Už je to půl hodiny. Nebe se šeří.

Rozsvítím pět svíček – tři rituální a dvě na pracovním stole. Sakra, chudáci lidi, kteří nemají připraveny svíčky a sirky. Vzpomínám si na dětství, kdy vypadl nějaký jistič, což jsme jako děti nevěděly a máma šla dělat magii do skříně s obuví, kde se zařízení nacházelo. Kde tady ale najít jistič na celé sídliště? Se sousedkou probíráme možnost nahodit barák, ale není to barákem. Opět zoufalá myšlenka na tu zatracenou elektrárnu a články v blesku s nápisy:“Desetitíce lidí v Brně bez elektřiny“ a tak podobně. Znělo to zoufale. Všechno tu mám na elektřinu.

Smiřuji se s osudem.

Světýlko u počítače se rozsvítilo…

2 komentáře u „A civilizace padla jako anděl“

Komentáře nejsou povoleny.