Když se zvířata sčuchnou proti vám

Dneska jsem se probudila s migrénou, kterou jsem se pokusila zahnat třemi ibalginy, neb mě hlava málem upadla. Hned po sežrání prášků jsem se oblékla (cca 30 sec) a makala s Eliškou do deště. Eliška špatně chodí, všimla jsem si. Že se vyhýbá i dolním třem schůdkům z pěti a jde krossoverem rovnou na trávu, to mě sice překvapilo, ale dneska to bylo ještě horší. Až jsem se bála, že měla v noci další mrtvici. Naštěstí se netočila dokolečka a jenom do půlkruhu, tak to snad přejde. Projevila život, když konečně pochopila, že s ní chodím na různá místa proto, aby je poznala (cca okruh 20 metrů), na sídlišti je trávy, to byste vůhec nevěřili.Takže zamířila na sever. Tam to celé prozkoumala a k její nezdolné radosti našla Klacíček (0,75 m). Klacíček byl během několika sekund zbaven kůry  a začalo drcení. Drcení Elišku unavilo asi za minutu, takže se vydala ke mně a pak domů. Sice pořád čeká u schodů do sklepa, vědoma si Kojotových čtyř pater bez výtahu, ale na výtah už si zvyká. Tam jí vždycky připnu k zadní stěně výtahu pokrčenými koleny a znehybněnou dovezu až do pátého patra. Ona má totiž sklon rotovat a my tu máme světelnou závoru, takže bychom pořád stáli a ještě by si něco mohla udělat. Holt omezení svobody je někdy ku prospěchu.
Lidé si všímají, že když mají tendenci jí pohladit, tak spěchá za moje nohy, čímž to správně kvalifikují na „bojí se, žejo“. No, bojí se. Lepší než trhané kalhoty.
To se mi takhle stalo na zkoušce, kde měla zkoušející hrubosrstého jezevčíka a zkoušku jezevčík zakončil zakousnutím se do mé nohy a trhaně se mi ji snažil ukousnout. Naštěstí moje svaly z kola odolaly a i kalhoty vydržely, než si ho paní zkoušející odvolala. Čím jsem připomínala lovnou zvěř nevím, protože jezevčík je na lišky a já měla o několik desítek centimetrů víc v kořínku.
Taky u nás doma se změnily priority. Eliška s Myšinkou jsou velké kamarádky a když Eliška vejde do dveří, tak tam čeká Myšinka a na koho myslíte, že čeká? No na Elišku. Já jsem jí buřt.
Tolik zprávy z domova.