Jak moc znám svojí kočičku?

To jsem si řekla, když jsem přemýšlela, kam dám láhev s pitím, která může, ale nemusí být, zavřená. No prostě styl „dobrá voda“. Nechat otevřenou, abych v noci nemusela myslet na otevírání? Co když kočka bude mít svojí chvilku a prožene se tu jako tajfun? Co když do škrabadla – náhrada nočního stolku – kopnu v noci nohou?  No, tady vidíte, že nevěřím ani sama sobě 🙂
A je to, rozhodování u konce. Na škrabadle a zavřená. Je to k uzoufání stejné už šest měsíců. Nicméně… Pokročily jsme od zavřených balkonových dveří k otevřeným dveřím bez sítě, kdy Myšinka přiběhne co pět minut na zavolání a bere to tak, že stačí být na viditelnou vzdálenost, takže učí i ona mne. Když mne vidí, tak je zticha, ať si hledám. A to pak hledám. Nejdříve, jestli náhodou něco periferně nespadlo z balkonu, ale už se učím a nejdříve projdu očima místnost. To byste neřekli, jak moc záludných míst, kde by se mohla schovat nepozorovaně a přitom viditelně má místnost má…. Řekla bych, že moje kočka má smysl pro humor, který tímto projevuje. No, možná je to i kočičí hrdost nad ubohým člověkem, který ji co pět minut hloupě volá, když ona stále a svébytně existuje. Existuje vůbec takový vůl, který by to nepochopil? Z její strany nafasovala toho největšího, určitě…