Postupné cíle v esoterice z mého pohledu

Když jsme se s Vladem bavili o disciplínách a jejich křížení, abychom nezakrněli na žádné ze svých mohutných stran, zkoumala jsem pohledem své esoterické schopnosti, které používám vědomě (předtím jsem se tomu bránila), asi patnáct let, z toho deset let do mrtě.

Došla jsem k několika fázím:
Nastaly schopnosti během jedněch dvanácti hodin. Od té doby se je snažím rozvíjet, udržet, zašlapat do prachu, zbavit se jich, vrátit se aspoň do nějaké z nich a tak pořád dokola, podle toho, jak jde život.

Primárně však jdou schopnosti rozdělit na dva oddíly:
1) s pomůckami
2) bez pomůcek

Pomůcek jsem se nikdy nezbavila docela, pořád u sebe nosím vlastnoručně dělaný náramek z perel a klokočí, který v případě potřeby (to už musí bejt) nahrazuje kyvadlo, v tuto etapu svého života nosím ještě růženec a znak slovanské magie na šňůrce na krku. Růženec nahrazuje čistidlo, respektive se na něj balí špatné energie a znak slovanské magie, to je moje tradiční pomůcka, která díky silnému nabití každé bytosti řekne můj „kód“, se kterým lze se mnou komunikovat.

Většina mých esoterických schopností je čím dál víc navázána na mysl a vnimání tělem. Je tomu tak i proto, že je to jednodušší, než se dorozumívat přes kódové znaky, znak náboženství nebo nedotknutelné kyvadlo (kdo mi na ně chce sáhnout, tomu ruku urazim, byť by to byla sedmdesátiletá zvědavá babička v trolejbuse, která je zvědavá na „materiál“)

Takže já se vyvíjím od hmotných pomůcek k nehmotnému světu, se kterým komunikuji skrze tělo. A myslím, že je to tak správně, i když to chce více vnitřní síly, imaginace a vůbec sebekontroly a iniciativy. Jak řekl na úplném konci jedné knihy „kouzel“ Raven Argoni: A teď to všechno zkuste v duchu!