Jen pro silné žaludky

Od včerejška se starám o naší pejsku Elišku já. Začalo to zajímavě. Nejdříve cesta od Kojota ke mně domů – nějakým záhadným způsobem se mi zamotala taška s vodou do vodítka, takže náš dvorní tahač – vlčák „husky“, byl lehce přidušen a nevláčel mě s kufrem sem a tam, ale byl umírněný. To bylo fakt jediné plus.

Dorazili jsme domů, pochopitelně se kočka pozvracela – chlupy v žaludku – a jak je zvyklá čekat za dveřmi od pokoje (když nejsem doma, je jen v pokoji, aby až přijdu nezdrhla na chodbu, jako to má ve zvyku – tak jsem to těmi dveřmi krásně rozmázla, takže jsem uklízela poprvé.

Eliška první večeři strávila dobře, ale ráno, když se olizovala – takže asi měla hlad – jsem jí dala další kousek, o něco větší, než večer a do deseti minut jsem měla pozvracený celý byt. Kuřecí krky čouhaly z rejže a vypadalo to fakt eklhaft. To však nebylo všechno… Do toho všeho začala lítat Myšinka a vytahovat částečně rozkousané  a zhltlé krky. Ovšem Eliška pojala své zvratky jako své teritorium a začala je bránit a dokonce žrát nazpátek, aby si Myšinka nemohla jíst z „jejího“.

Obě jsem roztrhla od sebe, ale kam schovat jednu před druhou, když potřebuju uklidit obě místnosti a v obou je nablito a obě mají tendenci si svou louži uchovat pro sebe. No prostě to nešlo. Tak jsem vzala lopatku a kočičí lopatku a šoupala blitky co největší rychlostí do velké lopatky. Myška i Eliška za mnou chodily a smutně koukaly, jak jim jejich zlaté cihly mizí z dosahu.

Bylo to fakt hnusný. Ale Eliška je už hodně stará a zvracení a taky průjmy jsou podle Kojota běžné. No to si dám. Ale co bych pro Elišku neudělala…