I Eliška to umí

Dneska jsem si myslela, že jenom na chvilku s Eliškou vyskotačíme do sněhu a já se vydám do města nakoupit nezbytnou drogerii, asi si dokážete představit jakou 🙂 Ano, už jenom chvilku a myla bych si vlasy mýdlem. Zároveň jsem se s Kojotem dohodla na výměnném obchodu. Já mu dám asi tři sta tyčinek, on mi zaplatí půlku půlkilového kadidla, co kupujeme na Petrově.

Jeden z nejhorších pocitů je, když něco dochází. A já jsem v posledních několika týdnech zažívala pocity ještě horšího kalibru. Docházelo mi kadidlo, takže jsem s kávovou lžičkou, což je pekelně málo, vydržela asi tři týdny, pak mi také docházely čajové svíčky. Já při rituálech pálím tři a více svíček, takže pytel moc dlouho nevydrží.  Nicméně nemoci udělat rituál, protože nemám svíčky ani kadidlo, to mě donutilo hrubě šetřit. Počet rituálů jsem omezila a tu nejtenčí zásobu nechala na nemoc a případnou smrt v rodině, což se vyskytuje málo, tudíž mi těch posledních pár svíček vydrží ještě nějaký ten den. Pak přišel na návštěvu Kojot a když jsem s ním řešila nedostatek základních věcí, zmínil se, že mám kadidla ještě tak na dva dny, tak co jako řeším. No – kdyby jemu docházely živlové svíčky, bude první, kdo bude řvát 🙂

S Eliškou jsem vyšla ven a sledovala, co bude. Eliška byla po čtvrt hodině tak znuděná, že jenom tak courala sem a tam a občas se vyválela ve sněhu, aby se neřeklo.

„Eliško, jdeme domů.“

Eliška si šla ještě jednou projít plácek.

„Eliško…“

Eliška vyhrabala klacíček a začala se producírovat. Lehla si a začala klacíček drtit.

„Eliško, pospíchám…“

Uplynulo půl hodiny, už na sebe nenechávám sněžit a snažím se Elišku vydusit klíčem ve vchodových dveřích. Elišce je to evidentně buřt.

„E-liš-ko!“ Snažím se klíčem zarachtat. Eliška svůdně hodí očkem a posune klacíček o deset centimetrů dovnitř mordy. No takový svádění o čas tady už dlouho nebylo.

„Eliško! Firmy mají polední přestávku o poledne a ne do pěti.“ Eliška mě opět ignoruje. Musím jí růčo sebrat za obojek a odtáhnout od klacíčku ke vchodovým dveřím.

Hrajeme takovou hru se sousedy. Někteří se Elišky smrtelně bojí a tak třeba – podržte se – dávají zahradní židle před své dveře, aby je náhodou pesa nerozkousala na drť.  No, je to konkrétní případ, ale i tak je to bláznivé. Něco takového může napadnout jenom paranoidního šílence. A to jsou v té rodině dva dospělí přes padesát a jeden maličký pejsek. Takže při vstupu do domu nasazujeme košíček a dávám jí na velice krátké vodítko. Svého bersekra vodím pomalu. A tak.  Já se bavím. Co je na Elišce nebezpečného nechápu.

Takže jsem nakoupila kadidlo – mimochodem, konečně jsem pochopila namalovanou postavu – demaskovala jsem ji jako „blázna“, který vystupuje z okna na lano a odchází k andělovi na druhé straně domu. To je dům naproti Petrovu. Pochopila jsem, že se někdo pokusil znázornit víru, konkrétně v anděly. Hezké. Mně to trvalo šest let, než jsem to pochopila, doufám, že jenom já jsem takový kus ignoranta, kterému nedojde něco tak očividného. Ale před člověkem v masce se radši obrátím, nikdy jsem na takový typ divadla nebyla. Pak mi to má dojít…

Koupila jsem i svíčky a šampon, tímto děkuji Kojotovi za štědrý příspěvek na mé fyzické i duchovní potřeby.