Podzemí metra

Včera jsem pracovala s Ghede – slušnými i zlovolnými duchy živých mrtvých. Podle mocného ohnivého lwa Kalfoua jsem identifikovala a vyhodila sedm zlovolných duchů, takže jsem se konečně vyspala. S Kalfouem mám domluvu, že nebude chodit za moje hranice, čímž jsem definovala vše. Pokecala jsem se zbývajícími dvěma českými chlapíky, kteří uctívali Ghede za svého života a tak se Ghede stali po smrti. No popravdě se nedivím, že jsou jenom dva. Sice ještě nevím, kdy umřeli, ale za minulého režimu byla víra obecně problém a voudou – to muselo jít až pod sklep, aspoň tak si to nějak představuji. Obecná představa propíchaných panenek ve většině lidí vyvolá pocit na zvracení a nechuť se o voudou dozvědět něco víc, protože takový hrozný věci jsou tabu. Je to jednoznačně fuj.

Já jsem se k těmto entitám dostala jak slepý k houslím. Kojotovi bylo špatně a já jsem za něj šla prosit spontánně Ghede, které on uctívá. Já jsem se pořád držela a držím slovanské magie a esoterického křesťanství plus duchové zemřelých, exorcismus atd.  Prostě co je třeba.

Nicméně, Ghede jsou dršky drbavý a tak o mně řekli Bosouovi a Kalfouovi, který se o mně zmínil Gran Bwa a Djabům. V rodině Petwo si chodí asi pokecat o zajímavých případech lidí, kteří se s nimi spojili. Nepochybuji, že to tak chodí i v rodině Rada. V jedné komunitě se uctívá kolem sta lwa, přičemž část z nich je odlišných od jiných komunit.

Ghede se uctívají zvlášť. Sen o metru je tedy pochopitelný, mrtví jsou pod zemí, stejně jako metro. Moje sny o klasickém metru jsou trochu děsivé.  Představte si čtyřpatrové metro, které je nedostavěné, jako by tam spadla bomba. Kolejiště končí, končí i hlína a celé se to vznáší ve vzduchu. Já stojím dole, neschopna se dostat k nedostavěným eskalátorům, které nikam nevedou. Každé kolejiště končí jinde, do některého kolejiště se musíte vyškrábat přes hlínu a asfalt a vytáhnout se nahoru na koleje, kde tedy můžete vyčkávat na vlak, který možná přijede na některé ze tří či čtyř kolejišť, přičemž informační cedule existují jen někde a když máte štěstí a chytíte to staré ruské metro, tak jedete,  ani nevíte kam a doufáte, že se alespoň někam dostanete. Bezútěšný a velmi namáhavý postup nejenom nahoru, ale ani není zaručeno, že se dostanete blíž ke svému cíli. Nicméně někdy mám metro spojené s historií a to byl i dnešní sen.

Někdy se z metra vynořím u velkého památníku, kde hoří svíce, jež jsem v minulých snech zapálila a kde jsou různobarevné drahokamy, velké, které jsem v minulých snech, do k tomu určených děr, vložila. Nicméně dnes jdu do metra, které má pod standardními eskalátory ještě jedny, pro veřejnost zakryté, ale já jsem je objevila s tím, že tam je můj prapředek, který tuto trasu naplánoval. Architekt. Zvláštní znamení, které jsem tam hledala, byly litinové jazyky v litinových ústech. A ony tam opravdu byly. Neuvěřitelné. Sochy s jazyky. Znáte nějakou mluvící sochu z našeho metra či kdekoli jinde? Já ne. Nicméně jsem se tam s touto pro mě pravdivou historkou propracovala přes několik průvodkyň, které už cestu zavíraly. Mě ovšem pustili a já se mohla podívat na ohromný podzemní památník s červenou hořící svíčkou. I když jsem byla na Dejvické, trasa A, kde jsem bydlela od narození, schované druhé eskalátory byly z Národní třídy z trasy B, dlouhé a tmavě žluté.  Když končily, všude byly rudé provazy kolem sousoší. A já v tom sousoší hledala svého prapředka, který to celé vymyslel a byl to architekt.

Zajímavý sen a hodí se k regulérnímu začátku práce s Ghede. Tak už vidíte, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné. V životě už jsem se nechtěla k voudou ani přiblížit, natož s nimi duchovně pracovat. Ale jak tak stárnu, tak jsem asi lépe ovlivnitelná 🙂 a Boží cesty nekřížím silou ni myšlenkou. Mám-li s těmito entitami pracovat, což vzešlo z dobré pomoci, zřejmě to je dobře a přinese mi to dobré, i když třeba s Kalfouem budu pracovat na prokletých věcech. Ona se spousta lidí chová jako  bez mysli nebo jako krutí vládci nade všemi. Sama jich znám několik. Dostanou hezké dárky… Takové neotřelé. A budu ráda, když si ke mně najdou cestu lidé s podobnými zkušenostmi a bez možnosti se bránit. Někdy je spravedlnost velice sladká věc.

1 komentář u „Podzemí metra“

  1. Nevím, Lucienne, ale nebereš si trochu velké sousto? jako by sis chtěla hrát na jedinou spravedlivou soudkyni všehomíra,…nehledě nato že takoví bývají nakonec sami ovládáni, mám s tímhle odjakživa velký problém. Podle čeho hodláš posuzovat kdo si zaslouží žít a kdo ne. Ten kdo se neumí bránit může být větší potvora než ten kdo je v daný okamžik agresivní – protože agresivita může být vyvolaná předchozí situací, o které ty nic nevíš, únavou nebo rozkazem nadřízeného nebo zoufalstvím…Zatímco slaboch chodí a jen ukazuje prstem na ty, kteří mu (z jeho osobního pohledu) ubližují…pošťák nedonese balík, řidič autobusu nechce vydat za jízdenku do tisícovky, všichni jsou prostě hajzli, a slaboch řekne proklejte je, chi, a teď už si nikdo netroufne se na mně ani křivě podívat… Slaboši, kteří vládnou, ale vděční nebudou, oni vládnout neumí… říkám to i proto, že znám ženy, které muž bije, ale ony s ním žijou, a jestli ne s ním tak s druhým, třetím, a tenhle způsob života je pro ně jediný pochopitelný…

Komentáře nejsou povoleny.