Podzemí metra

Včera jsem pracovala s Ghede – slušnými i zlovolnými duchy živých mrtvých. Podle mocného ohnivého lwa Kalfoua jsem identifikovala a vyhodila sedm zlovolných duchů, takže jsem se konečně vyspala. S Kalfouem mám domluvu, že nebude chodit za moje hranice, čímž jsem definovala vše. Pokecala jsem se zbývajícími dvěma českými chlapíky, kteří uctívali Ghede za svého života a tak se Ghede stali po smrti. No popravdě se nedivím, že jsou jenom dva. Sice ještě nevím, kdy umřeli, ale za minulého režimu byla víra obecně problém a voudou – to muselo jít až pod sklep, aspoň tak si to nějak představuji. Obecná představa propíchaných panenek ve většině lidí vyvolá pocit na zvracení a nechuť se o voudou dozvědět něco víc, protože takový hrozný věci jsou tabu. Je to jednoznačně fuj.

Já jsem se k těmto entitám dostala jak slepý k houslím. Kojotovi bylo špatně a já jsem za něj šla prosit spontánně Ghede, které on uctívá. Já jsem se pořád držela a držím slovanské magie a esoterického křesťanství plus duchové zemřelých, exorcismus atd.  Prostě co je třeba.

Nicméně, Ghede jsou dršky drbavý a tak o mně řekli Bosouovi a Kalfouovi, který se o mně zmínil Gran Bwa a Djabům. V rodině Petwo si chodí asi pokecat o zajímavých případech lidí, kteří se s nimi spojili. Nepochybuji, že to tak chodí i v rodině Rada. V jedné komunitě se uctívá kolem sta lwa, přičemž část z nich je odlišných od jiných komunit.

Ghede se uctívají zvlášť. Sen o metru je tedy pochopitelný, mrtví jsou pod zemí, stejně jako metro. Moje sny o klasickém metru jsou trochu děsivé.  Představte si čtyřpatrové metro, které je nedostavěné, jako by tam spadla bomba. Kolejiště končí, končí i hlína a celé se to vznáší ve vzduchu. Já stojím dole, neschopna se dostat k nedostavěným eskalátorům, které nikam nevedou. Každé kolejiště končí jinde, do některého kolejiště se musíte vyškrábat přes hlínu a asfalt a vytáhnout se nahoru na koleje, kde tedy můžete vyčkávat na vlak, který možná přijede na některé ze tří či čtyř kolejišť, přičemž informační cedule existují jen někde a když máte štěstí a chytíte to staré ruské metro, tak jedete,  ani nevíte kam a doufáte, že se alespoň někam dostanete. Bezútěšný a velmi namáhavý postup nejenom nahoru, ale ani není zaručeno, že se dostanete blíž ke svému cíli. Nicméně někdy mám metro spojené s historií a to byl i dnešní sen.

Někdy se z metra vynořím u velkého památníku, kde hoří svíce, jež jsem v minulých snech zapálila a kde jsou různobarevné drahokamy, velké, které jsem v minulých snech, do k tomu určených děr, vložila. Nicméně dnes jdu do metra, které má pod standardními eskalátory ještě jedny, pro veřejnost zakryté, ale já jsem je objevila s tím, že tam je můj prapředek, který tuto trasu naplánoval. Architekt. Zvláštní znamení, které jsem tam hledala, byly litinové jazyky v litinových ústech. A ony tam opravdu byly. Neuvěřitelné. Sochy s jazyky. Znáte nějakou mluvící sochu z našeho metra či kdekoli jinde? Já ne. Nicméně jsem se tam s touto pro mě pravdivou historkou propracovala přes několik průvodkyň, které už cestu zavíraly. Mě ovšem pustili a já se mohla podívat na ohromný podzemní památník s červenou hořící svíčkou. I když jsem byla na Dejvické, trasa A, kde jsem bydlela od narození, schované druhé eskalátory byly z Národní třídy z trasy B, dlouhé a tmavě žluté.  Když končily, všude byly rudé provazy kolem sousoší. A já v tom sousoší hledala svého prapředka, který to celé vymyslel a byl to architekt.

Zajímavý sen a hodí se k regulérnímu začátku práce s Ghede. Tak už vidíte, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné. V životě už jsem se nechtěla k voudou ani přiblížit, natož s nimi duchovně pracovat. Ale jak tak stárnu, tak jsem asi lépe ovlivnitelná 🙂 a Boží cesty nekřížím silou ni myšlenkou. Mám-li s těmito entitami pracovat, což vzešlo z dobré pomoci, zřejmě to je dobře a přinese mi to dobré, i když třeba s Kalfouem budu pracovat na prokletých věcech. Ona se spousta lidí chová jako  bez mysli nebo jako krutí vládci nade všemi. Sama jich znám několik. Dostanou hezké dárky… Takové neotřelé. A budu ráda, když si ke mně najdou cestu lidé s podobnými zkušenostmi a bez možnosti se bránit. Někdy je spravedlnost velice sladká věc.

One thought on “Podzemí metra”

  1. Nevím, Lucienne, ale nebereš si trochu velké sousto? jako by sis chtěla hrát na jedinou spravedlivou soudkyni všehomíra,…nehledě nato že takoví bývají nakonec sami ovládáni, mám s tímhle odjakživa velký problém. Podle čeho hodláš posuzovat kdo si zaslouží žít a kdo ne. Ten kdo se neumí bránit může být větší potvora než ten kdo je v daný okamžik agresivní – protože agresivita může být vyvolaná předchozí situací, o které ty nic nevíš, únavou nebo rozkazem nadřízeného nebo zoufalstvím…Zatímco slaboch chodí a jen ukazuje prstem na ty, kteří mu (z jeho osobního pohledu) ubližují…pošťák nedonese balík, řidič autobusu nechce vydat za jízdenku do tisícovky, všichni jsou prostě hajzli, a slaboch řekne proklejte je, chi, a teď už si nikdo netroufne se na mně ani křivě podívat… Slaboši, kteří vládnou, ale vděční nebudou, oni vládnout neumí… říkám to i proto, že znám ženy, které muž bije, ale ony s ním žijou, a jestli ne s ním tak s druhým, třetím, a tenhle způsob života je pro ně jediný pochopitelný…

Komentáře nejsou povoleny.