Jeden z nejhnusnějších snů

Sen má být sen a ne prolínání snu s racionálními myšlenkami – to když myšlení kecá do snění. To pak není jednoznačná výpověď podvědomí, ale moje vlastní podvědomí je pod kuratelou vědomí, které cenzuruje a opravuje, aby sen byl „racionálně pravdivý“. Pak nastávají fuj situace, kdy sen neberu v noci jako sen, ale jako kontinuum cílené kontemplace.  Možná mě sen tak vyděsil, že se racio muselo ujmout slova.

Jedu v autobuse z nějaké mé snové vesnice (můj stálý atribut stejně jako okolí a typ autobusu, kterým jedu) na Florenc, co vypadá jako Želivského, takové malinkaté nádražíčko. Všechna sedadla jsou obsazená lidmi v kabátech a kožiších, všichni jsou v čepicích a šálách, zachumlaní. Já stojím a visím na madle. Lidé se na mě koukají, tak jakoby zvědavě a pak zase zapíchnou zrak do svých rukavic nebo se koukají ven z okýnka, kde je půl metru sněhu.

Určitě znáte ten typ pohledu, kdy se na vás dotyční dívají, jako kdyby vám z boty koukalo hovno, do kterého jste šlápli pět minut předtím a nevíte o tom. Podívala jsem se na sebe, co je na mě divného, a zjistila jsem – že jsem kompletně nahá. Kristova noho, to byl trapas roku. Co se proboha stalo, to jsem se zapomněla v mínus dvaceti obléknout nebo co? Vždyť ani nejsem doma, jsem někde padesát kiláků za Prahou. Co si počnu? V autobuse plným lidí. Jak se mi podařilo nahé dostat někam a pak jet zase zpátky? Racio se evidentně leklo moc. Nahá v autobuse v zimě, to už bylo moc i na mé racio. I když mi nebyla zima (že by narážka na boty?).  Začala jsem si zakrývat prsa rukou, ale co se spodkem a zadkem. Opřela jsem se o tyč. Zase se pár lidí podívalo a pak se začalo dívat ven. Zřejmě jsem se šla koupat do rybníku, který nebyl v zimě zamrzlý, a tam jsem si zapomněla plavky a šla pravděpodobně nahá ven. Matné vzpomínky na světlé plavky, racio konstruuje a zasahuje do snu. Trapnou část zastavuje a už se tahá další sen z krabičky. Taktéž strašlivý.

Začala jsem, ani nevím kdy a jak, chodit s blondýnem nebo světlovlasým chlapcem s cylindrem, který si nikdy nesundával. V tom černém cylindru vypadal jak z devatenáctého století, také se tak choval. Chodily jste někdy s někým, kdo měl chování z devatenáctého století. Rukavičky, deštníky, de-li-ka-te-s-ní chování, urozenost. Můžu vám říci, že v jednadvacátém století je to pěkně uhozený. Ale to není to nejhorší. Tak nějak jsme spolu chodili vážně. Jeho matka mi řekla, že konečně chodí s někým, kdo to bere vážně. Bydleli v mně známém snovém sídle, které má být můj budoucí domov, nějaké staré sídlo s hospodou, kamenné. S dvěma velkými dřezy. To už vím z jiného snu.

Problém byl, že byl nechutně slušný, byl úplně jiný než člověk, nesmál se a tak (potom mi připomněl toho dlouhovlasého upíra z filmu už nevím jakého, ale bylo to o známém upírovi a ten upír byl hrozně krásný).  Nějak se předpokládalo, že se brzo vezmeme. Myslím, že jsem čekala dítě. To už racio vystartovalo úplně, jak mu vytekly nervy.  To už bylo moc. Nejdříve mi bylo fyzicky špatně, že bych si měla vzít takového člověka. Vůbec jsem ho nevydýchala. Jak takovýmu slušňákovi, který mi nikdy neublížil říct, že s ním nechci chodit… No to byl kámen prvního úrazu. Neměla jsem vůbec žádný důvod se rozcházet, až na to, že to s ním bylo strašný.  Už vymýšlel, co koupíme dítěti za míč.

Racio jelo. Dítě? Vždyť jsi s ním nikdy nespala. A navíc, před pár dny jsi měla menstruaci, tudíž jsi musela potratit. Jak mu to řekneš? Vzít si ho nechceš, nespíš s ním, nejspíš je to cizí dítě ani nevíš koho, protože sex už si ani nepamatuješ co to je. A ani to dítě mít nemůžeš když krámuješ. A bylo vymalováno. Racio mi to vysvětlilo, já byla na mrtvici, protože už jsem se vzbudila a bylo mi zle. Vůbec jsem vědomě nechtěla  sen pochopit jako sen. Moje vědomí bylo vyděšené k smrti a nechápalo realitu.  Jako už nesčíslněkrát jsem se musela probrat, vůbec jsem nevěděla, kde jsem. To jsou strašný šoky pro moje vědomí a podvědomí taky. Tady v tom bytě se bojím a vůbec se nemůžu v noci ani ráno zorientovat kde jsem. Je to dost děsivý. Představte si, že se vzbudíte někde, ani nevíte kde, nevíte, co můžete a co ne, jaké jsou hranice vašeho bytí zrovna v tomhle koutě světa, kdy přijde domácí, jestli ho máte čekat za hodinu nebo kdy přijde (čekám ho už skoro čtrnáct dní, pravidelně přichází deset minut po sms naprosto náhodně – MÁM UKLIZÍNO PINTLICH ?(viz Suchyňa)– tiché zoufalství).

Vzpomínka na nahotu v autobuse, na dítě, na smějící se spolužačky, které už děti mají a jsou totálně vysmáté a jedou na výlet a mne tak jako respektují ve světě mamin, ale trpně, protože jsem neprošla tím, čím ony.

Pak ať vám někdo řekne:“Nech si něco hezkého zdát!“ Bych ho kopla do zadku!