Lehké erotično – noční fantastično

Každý máme jiné erotické sny, každého vzrušuje něco jiného, ale já jsem velice nenáročná. Hodně lidí sní o sexu, tak, jak by si ho nikdy nedovolili praktikovat, další část lidí sní o tom, co si praktikovat dovolí, nic si nenamlouvám.

Moje podvědomí ví, jak na mě. Po příšerný noci konečně přišel krásnej sen.   A pro moje racio naprosto v pořádku. Shodoval se s realitou, až na snovou podstatu.  Tajemství ke mně jsou…

Dotyky. Pohledy. Nečekané nevinné polibky. Objetí. Přitisknutí zezadu spojené s hlazením po ruce a případně objetím. No to mi vstává husí kůže vzrušením. A málokdo to umí, pánové. Vlastní zkušenost.

No a ten sen? Zdálo se mi, že létám. Létala jsem třicet až šedesát mil. Hodně záleželo na práci rukou, jejich koordinaci. Měla jsem číslo 29, což je mimo jiné číslo mého bytu, zároveň to znamenalo mojí výkonnost. Jako číslo 29 jsem byla snad ve třetí nebo čtvrté skupině. Pak se zjevil On a měl číslo 100. Lítal jak vítr. Zalíbila jsem se mu a učil mě létat. Učil mě grify rukou zezadu, jak jsme spolu létali v tandemu. Cítila jsem jeho vzrušení. Pár překážek, snad to nedokážu, snad to dokážu, už mu docházela trpělivost. Nakonec jsem složila zkoušky a dostala jsem se do asi třetí skupiny, výrazně rychlejší a výrazně lépe ohodnocené skupiny, s větším respektem. Dostala jsem výherní menu a vybrala si něco jako předkrm a přinesli mi cvrčky. Kristova noho. A tak jsem tak jedla cvrčky a na mě se koukala restaurace, jak jím výherní menu. Představte si, mohlo to být mnohem horší. Nebylo to tak zlý. Posledního cvrčka jsem už snědla rutinně, docela s chutí. Ještě, že nevyhrávám každý den.

„Tak, jsi ve třetí skupině,“ řekl mi. A já věděla, že končíme.  Přišla nová holka, číslo 21. Nová, větší výzva, pro číslo 100. Byla mladší, krásnější, malovala se třpytivě, vypadala jako pestrobarevný motýl. Nechal se s ní dokonce vyfotit na tričko jak létají v tandemu.  Moc jim to slušelo. Bylo mi to líto, ale věděla jsem, že já jsem si to užila. Takový je život…

Možná se vám zdá, že sen končí smutně, asi to tak i je, ale je to taková vzácná nostalgie, když se rozcházíte s někým, kdo má prostě jiné plány. On chtěl být hvězda, čím menší číslo holka měla a dotáhla to do lepší skupiny, tím větší slávu mu to přineslo. Chápete, prostě chlap.

Ale dotyky, dýchání za krk, dotek nosu na uchu, pohlazení rukou, to mu šlo výborně. To mi asi teď chybí nejvíc. Člověk jako já žije duchovnem, blogováním, péčí za zvířata, za která bych i dýchala (jak jsem dneska hrdě sbírala opravdu velké Eliščí hovno a měla radost, jak jí to dobře tráví, i když zvrací) a chlap nějak chybí. Ani nevím, kam bych ho vsunula v nabitém programu a jestli by vůbec pochopil, že dělám důležité věci. Duchovní život mám opravdu pestrý a probíhá dvacet čtyři hodin denně. Večer píšu. Chodím brzo spát. Jím chleba, čočku a jablka. Občas maso. Jinak nevařím. Jak by se s tím smířil? Pochopil by to? Čím více času by mi zabralo vaření a společný program, tím méně bych mohla spát, protože duchovní život vás semele a musíte se mu podřídit. Zvířata také nelze odrbat, ony se ani nenechají. Jak málo spím, jsem unavená a stojím za nic. Často mám v noci noční můry a chlap jako polštář tlačí a já tlačím jeho, pochopil by to? Pochopil by důležitost dotyků přes den a večer, jinak se mnou sex nestojí za nic?

No vidíte, nemám to jednoduché. Televizi ani pračku nemám. Kojot se mnou soucítí a mohu si u něj prát. On si pral tři roky v ruce, tak to chápe.  Když už nějaký peníze měl, dal je do zvířat a pračka byla nahraditelná. Chápala jsem ho. Prožila jsem s ním úžasný roky. Zvířata byla neuvěřitelná. Kdybych měla možnost vstoupit do téže řeky před lety znovu, udělala bych to a nic bych neměnila. Všechno mělo svoje kouzlo.

Zbývají jen sny…