Panebože, prosím, opravdu MUSÍM? Otevřený dopis Bohu.

Byla jsem celý rok hodná. Jsem hodná už moc let, musím Ti zdůraznit, že Tě ctím a křivého slova ni myšlenky nemám proti Tobě či božímu tvoru, až na něj. PROČ jsi mne poslal do Brna, PROČ jsi mne poslal v době nejtěžší do této čtvrti a PROČ, PROČ, PROČ, na něj musím narážet i dvakrát týdně. Vždycky mě to hrozně sebere a citově rozhodí.  

Když jsem bydlela v Praze, byl v Praze. Když jsem byla v Jihlavě, byl v Jihlavě. Když bydlím v Brně, je v Brně. Když bydlím ve Starém Lískovci, je ve Starém Lískovci, pár vchodů ode mne. Je mi špatně z toho všeho. Tvoje zkoušky jsou ty nejtěžší i pro mě. Přísahám, že kdyby vůči mně choval takové pocity Kojot, v životě ho už nenavštívím a budu si prát sama v ruce až do skonání světa. 

Mám pocit, že kdybych se odstěhovala do Austrálie, potkám ho v letadle. Když jdu do města, jde proti mně. Nesnáším, když chodí za mnou, protože chodí rychleji a když mne předejde, mám vždycky kolaps a zadělávám si na vředy v žaludku. Je jako stín a chodí neslyšitelně, což mě vždycky vyděsí u kohokoliv, ale u něj totálně vždycky. Představ si sám sebe v noci jak jdeš a v noci za Tebou se zjeví přízrak, který Tě předejde tiše a neslyšně. Tvar smrtky Ti připomene vlastní smrtelnost. 

Tak to Panebože konečně pochop a přestaň mě zkoušet. Jinak umřu na infarkt a už budeš mít o jednoho vymítače duší méně. Relativně jsem pořád mladá, ale jsou cílové body, které jsou schopny mě totálně zničit ve velmi krátkém čase. To, že tady jednou pozlobím vonrammsteina, se snad za zlobení nepočítá… To je tak výčet mých hříchů za posledních deset let. 

Klid na duši, to bych si přála. Mám se odstěhovat? Co mám dělat? Vždyť jen vytáhnu paty z domova, tak ho potkám. Člověk si řekne, že snad v České republice narazí náhodně spíš na přízrak Bounty, ale já statistiku s přehledem potírám. Z deseti cest ho náhodně potkám devětkrát. A to jenom proto, že málokdy chodím z domova. Já mít město cestou na záchod, budeme se míjet ve dveřích.

Nechápu to. Jestli mě to má naučit lhostejnosti, tak to máš marný, umřu stejná, jaká jsem teď. Nedokážu být lhostejná vůči rozžhavenému železu, které mi stále strkáš do stále nezahojené rány. Čím víc ránu sdíráš, tím hůř se hojí. 

A proto Tě prosím, už mě prosím nech na pokoji, ať dojdu klidu. Udělej pro to, co budeš moci, jinak to přežiju jen velmi těžko, sám víš, že už mě to jednou skoro zabilo. 

Amen.

17 komentářů u „Panebože, prosím, opravdu MUSÍM? Otevřený dopis Bohu.“

  1. Myslím že tady nejde o výuku lhostejnosti. Potkáváš ho, protože jizvy se musí masírovat, aby se zahojily.. Něco jste si nedopověděli. Nedořešili. Nevím jestli se s ním máš pomilovat nebo mu vyškrábat oči nebo se mu do nich zadívat, možná i obejmout, dokud nepukne poslední ledový střep. .Nejsi dost zlá, a možná nejsi dost dobrá. Možná to chce přidat víc váhy právě na tuhle, dobrou, misku vah? Když překonáš svůj vztek, nenávist, hrůzu, tak asi uděláš co je správné, a pak se teprve stane co chceš… Hodně štěstí přeju.

  2. Z jeho strany je lhostejnosti dost. To jenom já chřadnu. Nenávidím spíš tu podřadnou situaci, ve které jsem, pořád na kolenou, to mu bohužel šlo velmi dobře. Ke konci šlo o dlouhou sérii potupných činů, které ve mně zanechaly obrovský šrám. Máš pravdu, nedokážu být dost dobrá, bohudík nebo bohužel ani dost zlá. Kojot mi řekl, jestli jsem si vědoma, že kdybych se obrátila na Kalfoua, tak by ho klidně zabil. No neudělala jsem to ve finále, ale i tak prohrávám sto nula. Mám pocit, že kdybych zvolila zlo, tak jsem na tom mnohem líp než jsem teď. Chápeš mě? Bylo by to nějak vyřešené, byť zlem. Dobrem se to nevyřeší. Aspoň nemám ten pocit. Dobrá jsem byla příliš dlouho. Mám pocit, že tady jsem nebyla ani dobrá ani zlá a hlavně jsem to nedala k řešení sobě, tak neúspěšně, ale vyšší síle. Je to alibistické, ale já jsem nemohla jinak. Už několikrát se mi z té situace v průběhu let zastavilo srdce. Nikdy jsem nedala průchod smrti, i když by byla mnohem milosrdnější, než to, co je teď. Prý se tomu říká syndrom zlomeného srdce, ale když jsem se rozhodla po dvaceti minutách zastaveného srdce znovu nadechnout, bylo to těžší, jak se narodit. I na vlastní smrt jsem byla příliš zodpovědná. Mohla jsem umřít, v klidu, sama, v meditaci. Přesto jsem dala zelenou trápení a životu. Racionálně. Čekám co vyšší síla vymyslí. Já nevymyslela nic. Konfrontaci si nedokážu představit. Víš, síly nejsou vyrovnané. Já bych se nikdy neobrátila na členy jeho rodiny abych o něm vyzjistila informace. Tohle bylo to první, co udělal on. Prostě zavolal bráchovi a všechno co chtěl, se dozvěděl, projel si rejstříky, prostě mě sprostě okradl o soukromí. Prostě konfrontaci ne. Tohle jsou tak ponižující praktiky. Rozumíš mi? Neni to rovnej chlap.

  3. Něčemu rozumím, něčemu ne. Myslím si ale, že v tomhle případě to bez konfrontace nepůjde, víš proč? Protože musíš přijít nato, že Tvůj strach má velké oči. A tomu věř, přísloví nelžou 🙂 Co se nám zdálky zdá obrovské, je zblízka malé, a po malých krůčcích dobudeme Everest. Nebo angličtinu 🙂 Hledám co v Tobě na něj může tak reagovat. Okradl Tě o soukromí? Vzal jen to, co už svou povahou bylo veřejné, udělal blbost- ale stejnou a možná většíblbost udělal ten,kdo mu ty informace dal, kdo se Tě nezastal. Může dneska vzít něco zas? promiň, na blogu dáváš všanc ledacos, tady se už nemáš čeho bát. Bojíš se posměchu, pohrdání, urážek? Může Tě to zamrzet, ale když se na něj budeš dívat jako na nemocného člověka, nebudou mít sílu aby do Tebe pronikly… Nejde o druh informací, jde o to, která slova do sebe vpustíš, a která ne. A o tom rozhoduješ jenom a jedině Ty! ale musíš je slyšet a říkat! Vyšší síla Ti může k tomu dodat vnitřní sílu, pohladit vlasy, ale – znáš ten vtip, jak se nekdo modlí o výhru ve sportce, a pořád se modlí? až mu shůry řekne hlas…tak si sakra už konečně podej ten tiket!! 🙂 Ale možná je v Tobě pozůstatek lásky? bojíš se že může Tě znovu okouzlit, hlasem medovým kouzla slíbit? (ech, nejdřív jsem napsala kozla, nějak ty chlapy divně vidím) …Nevím, ale je to situace, která nechce klid. Ty, která obcuješ s entitami, měla bys zařvat hlasem silným , vztekem velkým, hodit balvanem…ale určitě bys to neměla nechávat v neurčitosti. Tvoje zdraví- to jsou všechno potlačené výkřiky…

  4. Nemůžeš se cítít být na kolenou. Není k tomu důvod. Milovalas, něco bylo krásné. Něco ne…podělal to on? co udělal, to bylo ubohé, hloupé, trapné…nakonec možná až směšné? vždyť on se Tě asi bál, Tvé krásy a síly a záhadnosti…a tohohle ratlíka by ses bála? jdi ty, vždyť je opravdu jen k smíchu, je zákeřný protože je slabý…nemá na Tebe, můžeš ho klidně pozdravit a usmát se a dívat se jak je malý a jaké má dlouhé oslí uši…:-) Tvoje otázka PROČ má svoje proto, tak do toho, děvče, je tu ta 13 🙂

    1. Jo, zní to logicky. Ano, podělal to on, ale on k tomu měl důvod – byla jsem vážně nemocná. Když se s někým chceš rozejít a chceš, aby se s tebou rozešel ten druhý, abys nenesla „vinu“, tak děláš všechno proto, abys toho druhého rozložila na atomy. To se mu opravdu povedlo. Přece neopustí někoho nemocného… Etické řešení bylo na světě. I to je ubohost. Je to přesně to obcházení pravidel, etiky vztahu, co nesnáším. Mám svojí hrdost. Ale dneska ho nechci ani vidět. Mám hrozný vztek, oba jsme měli svojí startovní čáru jinde. On je z bohaté rodiny, má rodinu, děti. Já mám svou duchovní cestu. To je neporovnatelné. Z jeho hlediska já svůj život prohrála. Protože to, co se ve mně odehrává, je v pár článcích a pak to vidí Kojot a jinak nikdo. Kojot mě chápe, v tomhle hodně souzníme, ví, jak je to těžké. Ale s takovým zázemím jako mám já rodinu mít ani nemůžu. V dnešní době se úspěch neměří duchovním rouchem, co není vidět. A jeho život je hmatatelný. Můj ne. Chápeš?

  5. Ano, já vím, že dávám všanc dost. Ono čím déle píšeš, tím více jsi otevřená. Já píšu už sedm let. Devět set sedmdesát jedna krát jsem rozmýšlela, co do konkrétního příspěvku dám.

    Tady jsem nemohla zvolit jinak, než otevřený dopis Bohu, nechat to na vyšší síle, protože já sama nevím, na kterou stranu se postavit. To musí posoudit někdo, kdo to vidí celé shora.

    Jsem ale natolik příčetná, abych tu neříkala vše, možná jen naznačila a spoustu jsem toho radši ani nenaznačila. Věř tomu, že to je hodně cenzurovaný otevřený dopis. Konfrontace by nic nevyřešila. Jela by jenom po povrchu. Velmi otevřené nůžky. Každý máme úplně jiný osud, o čem bychom si povídali? O starých křivdách? No jéje, těch mám… Zrovna od něj jich mám kvanta. Nemůžu je zapomenout ani odpustit, můžu se ale od nich distancovat když je dám na povrch sebe – proto otevřený dopis – to mi poradila chytrá knížka „Mezi člověkem a bohem“, kterou jsem dostala od Kojota k vánocům. Je to tam pěkně srozumitelně popsané, jak se odklonit od minulosti. Četla jsem to teda až dneska – to „jak“ – ale jak vidím, sama jsem na to přicházela postupně.

    Věř tomu, že i přes sedm let psaní je to jen špička ledovce. Ale spoustu článků, především o zvířatech a esoterické úvahy, necenzuruju. Sny a alegorická podobenství cenzuruju. Jsem ráda, že mohu nabídnout čtenářům něco jedinečného, třeba jim to někdy v budoucnu pomůže. To si sahám až na dno, když chci popsat svůj esoterický život, své zkušenosti.

    Možná to zní jako povyšování, ale s člověkem, který nekráčí žádnou duchovní cestou, naopak je zaměřen na hmotný život a není mu cizí obejít pravidla a obalamutit kdekoho, já nechci mít nic společného. Proto se od něj distancuji. Je to sprosťák, který nezná hranice. Alespoň moje hranice překročil víc jak padesátkrát, což je víc než dost. Byla jsem hloupá, že jsem mu to předtím tolerovala, ale dneska bych to byla já, kdo by mu dal první ránu. I proto nestojím o konfrontaci, zvrhlo by se to v něco, co mně není hodné. A takovým náhodám se vyhýbám.

    Moc si vážím Tvých komentářů, je vidět, že mi chceš opravdu pomoci, to se dneska jen tak nevidí. Děkuji Ti. Chápu, proč mi navrhuješ konfrontaci, ale myslím, že bychom se zaprvé minuli v tématech a zadruhé – asi bych skončila ve vězení 🙂 To to fakt radši nechám na vyšší síle.

  6. Vůbec se nedivím vyšší síle že se Ti neozývá, děláš jí to pěkně těžké: Pošleš nějaký problém, ale když se začnou objevovat odpovědi, nebo návrhy na řešení, tak začneš kolovrátkovat – tohle nemůžu protože, a tamto nemůžu protože, a s tímhle na mě nechoďte protože…se znám…:-D

  7. 🙂 Ty jsi pěkně úderný komentátor! Až budeš brečet po večerech jako já a budeš přemýšlet nad smrtí radši než konfrontací, tak uvidíš, jak to je nepříjemné. Pak babo raď. Fakt radši Jižní Čechy. To je takové kouzelné řešení. Nikomu neublíží, spíš pomůže. A nepotřebuju k tomu žádnou konfrontaci.

    1. 🙂 jo to já vím, se někdy bojím sama sebe:-) Ale ty pláče a úvahy o smrti, to není jenom Tvoje specialita, tím už jsem si taky prošla, jeden záchvat právě dneska, a smrt mám už taky promyšlenou, pěkně venku v přírodě zmrznout, abych nikde nenasvinila… Ale víš co je zajímavé? že vždycky když se už rozhodnu že tahle zima je k tomu ta pravá, a začnu se chystat, tak mi osud přifaří něco co mě zdrží – bývají to lidské osudy, kamarádi kteří přišli o bydlení a já jim pomáhám přežít..a najednou je zase jaro, jim je dobře, a já su zase v pytli… 🙂

  8. Když jsem Ti navrhovala konfrontaci, neměla jsem na mysli hned vraždu. Jenom pravdivost. Nejde o to zabít ho, to umí každý trotl ;-), jde o to pracovat se svým vnitřním světem (ale nezastavovat srdce. K čemu to je dobré? My co to neumíme musíme bojovat bez těchle zbraní) jde o to dívat se nebezpečí do očí a nechat ho po nás stékat, a vnímat že odtéká a mizí jako včerejší déšť…jako minulost…jizva je tady, je citlivá a má nějaký tvar, ale už to není otevřená rána, je to minulost…a může mi ten někdo naproti mně v současnosti ublížit? Ne, protože jeho slova nechávám protékat mezi prsty…byls tady, milovala jsem tě, a tys mi ublížil, ale to už je jedno, jdu dál … Pozdravit, promluvit- proč máš tak studené oči? Taky s Tebou nechci mluvit, nenávidím tě a mám chuť tě zabít, ale pořád tě potkávám a už mě nebaví tvářit se že jsi vzduch. nedělá mi to dobře, takže se odstěhuj nebo ti upadne nádobíčko…

  9. Chachacha. No, tak já mu to napíšu na lísteček a pak mu ho vrazím do dlaně 🙂 Jo, už vidím, jak stěhuje ženu a dvě děti. No, tak jsme se pobavily a zpátky k realitě. Hele, už mi jednou skoro zlomil ruku, pak mě taky znásilnil v opilosti a vodil domů – mně! introvertovi jako prase – vodil domů bandy kamarádů, kteří s námi měsíce žili. S tou vraždou – musela bych být pekelně rychlá a nejradši z dálky 🙂
    Náhodou, vědět, že si můžeš zastavit srdce, je super! Aspoň nemusíš počítat, kterej strom tě unese. Popravdě řečeno, řekla jsem narovinu, že to nad moje síly, i když jsem třeba v něčem silnější než běžný, většinový člověk. Většina většinových člověků nemá problémy jako já. Zvládají to. Rozcházejí se, scházejí se, nic jim nebrání v rozhledu. Já jsem se tu přiznala, že tohle je moje slabé místo a že nevím, co s ním mám dělat, protože právě tyhle věci, které ty popisuješ, dělají ostatní, já to neumím. Prostě to neumím. Ne s ním.Chápeš. Tisíc rad mi nepomůže, když mě předejde. Mám v tu chvíli strašný strach, obrovskou tíseň a to nespraví ten tvůj nadhled, protože já ho nemám. Nemám ho ani po deseti nebo kolika letech. Zdá se ti to málo let? Možná za dalších deset budu moudřejší. V Českých Budějovicích nebo Bechyni, nebo Táboře. Jo, tam můžu tiše ukanout slzu. Tři sta kiláků daleko od jeho bydliště. Tak asi tak.,

    1. V tomhle Ti rozumím, ani nevíš jak… Ale jde taky o to, že on si třeba příští rok ze zdravotních důvodů pořídí práci na rybnících, a máš ho zase za chalupou :-(. Nemám nadhled, mám jen vydřenou zkušenost s přežíváním v nepřátelském prostředí. Můj muž je taky manipulátor. Tolik nožů v zádech…musela jsem nějak přežít, a ještě nějak zařídit, aby tenhle vzorec chování nepřebraly naše holky. Bod dva se povedl, bod jedna…nemám ani ta zvířátka co ty, mám poškozenou paměť a schopnost sdělovat a milovat, takže víš co – v kráse prožívání života vedeš na body aspoň tisíc nula 🙂

      1. Bod dva stojí za všechno úsilí. Ale co viděly jako malý holky, to v nich už zůstane navždy. Musíš počítat s tím, že s dospíváním a stárnutím se v nich tvůj muž bude objevovat čím dál víc. Vidím to sama na sobě. Čím dál tím vidím vliv dětství na mě jako na člověka a to, co je vrozené, dostává se navrch. Mám čím dál větší pocit, že děti jsou nevychovatelné a co zdědili, to v nich zestárne, uzraje a spadne do mysli. A to jsem prošla aupairskou zkušeností, nejslibnější proband jsem já sama.

        Ohledně zvířátek, miluju zvířátka, miluju planetu, miluju Kojota, ale tak nějak, opatrně. Moc zvířat mi umřelo, víš? Příliš mnoho jsem jich milovala a s každou smrtí umřelo kus mě. Naše zvířata, to byl obrovský kus našeho života. Pořád s jejich umíráním nejsem srovnaná. Ale to je žal. Zdaleka nemám odtruchlíno. A teď se starám o starou Elišku. I ona jednou umře. A jestli ten pudl odvedle zemře dřív, tak to má Eliška na hřbetě, protože se kvůli ní uštěkal k smrti. To snad už ani není sranda. Ty sousedky to myslí vážně. Obviňují mě za to, že jejich pes má zvětšený srdce. No, co na to říct.

        A tak tu teď tiše pláču, ale ne z bolesti, ale ze žalu. Žal, to je korektní speciální část mne. U žalu se vynořují obrazy zvířat, která mi umřela v ruce, která v mých rukou trpěla, které jsem bohužel trpět nechala a která bohudíky už ne. Já jsem byla vždycky ten kat, který rozhodl. A musím s tím žít. A představ si, že ani na tohle se duchovní cesta nevztahuje. Musíš se rozhodnout ty sama. Pak jsem nechávala potkyše odvést Králem krys ze Zeměplochy. Jeho stín byl impozantní. Věděla jsem, že jsou v dobrých rukou. A to už duchovní cesta je, zaopatření mrtvých.

  10. Nevím co se stane, ale to nevíš ani Ty, a je hloupost už dopředu tvrdit že to nemá smysl. Jsi pámbu? Spíš to svědčí o tom, že si jen chceš potvrzovat svoji pravdu. Udržovat žhavé uhlíky, a kdyby Tě doktoři rozkrájeli tak vždycky najdeš v těle místečko kam si je schováš. Minulost. Dumám taky nad tím jak hodněkrát píšeš, že se bráníš, máš hranice, hrdosti valy. Hm, ale přijde voda a pronikne všude, a ničí.. Tož k čemu je taková hrdost? K čemu je distanc, když uvnitř je krev a hnis a bolest? Něco nemůže dovnitř, něco nemůže ven… Ano, duchovní cesta je jiná než ta materiální, ale v čem- když nejsi šťastná… něco je jinak než má být…duchovní cesta má dávat sílu netahat bolesti z minulosti do současnosti. Takže v něčem bych souhlasila s tím doktorem-ateistou : víra Ti slouží jako uvolnění svalů, dovntř nepronikla… Podle mých zkušeností překáží právě hrdost, aby se člvoěk dostal na duchovní cestu. Tam je totiž průvodcem pokora. Ne před někým, ale před životem. a ten nezná minulost, všimni si…:-)

    1. Ale vždyť já tady píšu svoji pravdu. Tak, jak vidím svoji situaci. Pánbu nejsem, vždyť k němu se obracím. Mám v sobě nekonečnou bolest, ale pochybuji, že jsem svým vyznáním na blogu rozrýpala nějakou krev a hnis. Pokud by to tak bylo, tak svěřením a komentáři by se měla rána začít léčit, ne? Je na vzduchu, ne? Vždyť kecáš! Myslíš, že si schovávám nějaké žhavé uhlíky? Proč proboha? Ale deset let bolesti, to nejsou žhavý uhlíky. To je prostě bolest. Kdyby se s tou bolestí dalo něco dělat, tak se to už dávno děje. Ale ono se nic neděje. Myslíš, že jsem se stokrát nesvěřila kamarádkám? Že jsem se z toho nevypovídala? Že uvnitř mě něco hnije? A co? Co tam vidíš? Nemůžeš vidět nic, protože tam nic není. Je tam jenom nekonečná bolest a pokaždé když ho vidím mě přejde smrt. To mi to dává a možná mi to má dávat až do konce mých dnů. Možná mám prostě předčasně chcípnout na infarkt někde na ulici. A pak mi bude každá duchovní cesta platná jak mrtvýmu zimník. Myslíš, že duchovní cesta je na záplatování velkých bolestí? No tak to víš o duchovních cestách dost málo. Před deseti lety jsem ani žádnou duchovní cestu neměla. Byla jsem někdo úplně jiný. On vůbec neví, že já jsem někdo úplně jiný. Že každá vteřina, kterou bych s ním strávila, by byla vteřina ztracená. On není vůbec duchovní bytost, stejně jako jsem v době našeho chození nebyla já. A víš, k čemu ta bolest byla dobrá? Sice jsem měla obrovskou bolest, ale víš, k čemu to bylo? Stala jsem se jasnovidnou. A to mě vyšší sily „prosvítily horečkou“ po třídenním půstu. Bolest zůstala, jen jsem přežila. A teď, co ho vídám, se pokaždé vrátí s nezmenšenou silou. Pokaždé mě to zabíjí. Ale že bych ho milovala nebo ho nenáviděla? Nic z toho. Mám jenom tu obrovskou bolest. Nic víc, ale nic míň. Duchovní cesta se děje. To neřídíš ty. Ani nevíš, jaký má účel a cíl. To neví nikdo. A proto můžu tak maximálně prosit za zmírnění mého osudu. To nevidíš, že jsem naprosto otevřená a nic nikde neschovávám? Tak mě nesuď, proto, že ty takové pocity nemáš, neznamená, že je někdo jiný nemá.

  11. Nesoudím, jestli to tak vypadá tak promiň. Jen se snažím přijít nato proč něco nefunguje. Ano, uvažovala jsem nahlas že když se někdo ohání tím že má nějaké hranice, tak to nemusí být dobré, protože každá hranice je závorou oboustrannou. Nikde jsem neřekla nic na Tebe, nic konkrétního, a myslím že ani útočného, byla to jen úvaha, nápad na jiné vidění… – A slova považuju jen za možný spouštěč vnitřích procesů – nikde jsem neřekla, že svěřování jiné osobě může něco vyřešit. Může Ti na chvíli ulevit, pohladit, něco jak horké kakao do postele…ale řešení přijde, až když se člověk obrátí do sebe a rozhodne se dívat na věci jinak, než byl dosud zvyklý. My dvě máme hledání cesty nastavené jinak. Pro mně je to hledání pochopení, že v určité situaci se můžu chovat různým způsobem – v závislosti na tom, jestli jsem seš dobře vyspala, jestli jsem dost dobře porozuměla tomu co vidím (to dělávám dost často, že se snažím vypnout zvuk, a vnímat jestli ten naproti mně nemá třeba těsné boty…) Takže úplně stejnou situaci můžu vnímat jako křivdu na své osobě, ale taky jenom jako projev únavy, anebo dokonce jen jako reakci na můj způsob chování. Třebas kamarádku jsem upozornila že se k manželovi chová jako k dítěti, a proto je manžel vzteklý. Popřemýšlela, a dneska mají skvělý vztah. Ale nestačilo že jsem to řekla, musela sama přijít na to jak a co dělá špatně, a změnit sebe. Jak bych to řekla – měla zvednuté závory na své hranici :-). Jo, ještě k těm uhlíkům – moje vidění světa spočívá také v tom, že vidím a věřím že si člvoěk může psychickými problémy trápit tělo. Že nemoci si můžu přivolat a udržovat tím, jak v sobě pořád dokola stáčím špatnou energii. Ne cizí, ale svoji vlastní, špatné myšlenky, slova…to má obrovskou sílu. asi tak 🙂

  12. Jo, chápu Tě. Tvůj přístup chápu, také ho občas používám, ale na problémy, kde se to hodí. Tohle zrovna není vhodné řešení na mojí situaci. Použila jsem ho například, když jsem se s Kojotem rozváděla. Tam jsem ty věci viděla jasně. Kdybych chtěla radit ve vztahu s Kojotem, tak si o to řeknu, ale to jsem nikdy neudělala a neudělám. Mám v sobě jasno.

    Tenhle můj případ není na takové analyzování, prostě jsem se odevzdala Bohu s prosbou, aby zmírnil můj osud, což je něco úplně jiného, než co navrhuješ ty. Já si prožila deset, možná dvanáct let bolesti, která se zmírnila jasnovidností, jak jsem Ti vysvětlla, a teď se s plnými grádami opět rozběhla. Je to obrovská hluboká vnitřní bolest, asi jako kdybys v patách měla natlučené hřeby a musela denně chodit pět kilometrů. Prostě bys musela. A takhle by si chodila deset let. No a pak by ti Věra řekla, že musíš změnit svůj přístup. No, s hřeby by to opravdu nic neudělalo. Chápeš? Proto jsem žádala o zmírnění svého osudu, tj. aby aspoň jeden hřeb vyndali. Je to na mě příliš bolesti, se kterou nemohu nic dělat. Snad tenhle příměr vyřeší to naše míjení se. Já chápu, jak to myslíš, ale tak to udělat nejde, protože to jsou věci, které jsou mimo mojí pravomoc. Už se znám Věro, fakt jo, po těch letech proměňování na duchovní cestě vím, co můžu a co ne. A opravdu si nemůžu vyndat hřeby z těch pat. Proto se obracím nahoru. Nic jiného mi nezbývá a tak jsem to udělala. Ostatní ukáže čas.

Komentáře nejsou povoleny.