Včerejší večer byl pěkně žhavý a pekelně temný

Ano, ano, jakpak to asi myslím? Je to prosté, milý Watsone. Jak jsem tak byla rozladěná z popisu předvčerejšího snu a byla jsem opravdu hodně rozladěná, tak jsem se chystala s Eliškou ven. Oblékla sem se, dala Elišce košíček a vodítko, rozsvítila jsem a v tu chvíli rána jak z děla, zášleh ohně nad mou hlavou, jiskry jenom pršely a v celém bytě temno. Aha, řekla jsem si, podívám se na jističe. Posunula jsem židli v předsíni, Eliška odešla kamsi na chodbu, slyšela jsem jenom chrastící vodítko, stoupla jsem si na židli a každý jistič v té tmě tak desetkrát nahodila a vyhodila. Nic. Tak musím k hlavnímu jističi na chodbě. Pochopitelně v tom výklenku bylo vidět prd. Naštěstí jsem si kdysi koupila do Bílovic baterku, až se budu vracet od autobusu večer, tak ať vidím na cestu. Hodila jsem baterku nahoru na lednici a tam leží už věky. Takže jsem sáhla a měla jsem světlo. Chudáci bez baterek. 

Jističe na chodbě jsou kryty krytem jinak než šroubovákem nedostupným, což jsem zjistila až co jsem v půl desátý vzbudila paní, co tu má všechno na starosti, abych jí řekla, že se do jističů nemohu dostat. Ona řekla, že by to neměl být žádný problém s klíčem. Ukázala jsem jí, že jsem s klíčem v díře naprosto neschopná cokoli otevřít a tak mi podala šroubovák, co měl uříznutou zadní stranu právě pro tuto situaci. Čouhalo z toho něco čtverhranného, čím jsem krabici otevřela za pomocí logiky, když to nejde nahoru a dolů, půjde to doleva nebo doprava. Povedlo se, napotřetí jsem byt nahodila. 

Mezitím se ozvalo:“Vezměte si toho svého psa!“ 

Eliška si v pohodě vlezla i s chrastícím vodítkem správcové do bytu. Tak jsem jí vyvedla z bytu a uvázala k zábradlí na chodbě. Eliška za celou dobu ani neštěkla, nekníkla, prostě nic. Byla úplně skvělá. Myšinka ani jednou nevylezla na chodbu a seděla v temné předsíni temného bytu jak myška. Dveře byly otevřené snad deset minut. Taková příležitost zdrhnout a ona nic. No zlatíčko, tomu se říká vychovaná zvířata. Nezradila.

Tak jsem byt zavřela a šly jsme na procházku. A garantuji vám, že mě rozladění dokonale přešlo. Takovej plamen jisker… Myslela jsem, že se všechny jističe roztavily žárem. Nechápu, že ještě fungují.

Tak jsem si pro všechny případy pustila na celou noc rádio, dvakrát jsem vynadala bytostem, že straší Elišku a pak klidně usnula. Ale ani noc neprobíhala ideálně klidně.

Kdo slyší trávu růst, slyší vodu téct. Odpoledne jsem dala prádlo nasáklé vodou  na vzduch balkonu, kde mělo být nad nulou.  Plán byl jednoznačný – prádlo na balkonu vykape a večer ho sklidím i se sušákem domů, kde doschne. Ovšem počasí mě napálilo. Voda místo vykapání zmrzla a doma roztála. Kapalo mi na podlahu. Musela jsem dát pod sušák hadr, protože jsem měla pod sušákem asi metrovou louži a rozpustila se mi sůl u jedné nohy postele. Naštěstí to uschlo pod sušákem do rána, takže se žádná katastrofa nekonala.

Ráno jsem z rádia slyšela, že snad má být pět stupňů. No bylo, ale pod nulou! Tomu se říká neúplná informace. Všude namrzlo, jinovatka na trávě, krása.

No nakonec to nebyla tak špatná noc. A do toho ten sen…