Mám takový pocit, že mě vyšší síly zkouší

Mám takový pocit, že mě vyšší sily zkouší. Popravdě řečeno nevím proč, to mi neřekli, ale procházím jedním šokem za druhým.

Včera večer se objevil anděl, zase asi třímetrový a plakal. No než my jsme se domluvili proč pláče, to uběhlo vody. Deset večer, já už málem v kómatu a anděl se ze všech sil snažil předat mi obrazové poselství. Zabývala jsem se tím poctivě, přeci jenom smutný a plačící anděl je i na mě moc. Výsledek byl, že se málo modlím k Bohu a on mi to jako posel přišel sdělit. Pantomima, tak se to jmenuje. Já se pokouším uhádnout, co se po mně chce, zatímco oni – jako v Kufru nebo jak se ten pořad jmenoval -, mi skládají věty z jednotlivých obrazů. Nikdy jsem na pantomimu nebyla, už jenom uhádnout, co mi chce ten pomalovanej ksicht říct je nad moje síly a teď si představte anděla ve stejné roli. Uf. Je to vždycky fuška.

Ale k jádru článku. Trvá to už několik měsíců. Obzvláštní pifku mají na věci či situace, které považuji z hlediska statistiky a reality za pevné body. Myšinka neměla žádný důvod utéct. Navíc z chodby zdrhá do předsíně pod židli. Dlí pod židlí už mnoho měsíců, jakmile jdu ven, poslední měsíc s Eliškou ven, tak se usadí pod židlí a buď ji najdu tam nebo na křesle, když přijdu. Nestalo se mi ani jednou, až teď, že by Myšinka zdrhla. Totiž, když nemůžete najít zvíře, tak se dostáváte do stresové situace. Zvlášť, když jste nevěřili, že by se to mohlo stát, protože jste přesvědčeni, že jste odvedli dobrou práci na výchově zvířete a zvíře se chová pořád stejně tak, jak věříte, že se bude chovat už pořád. Prostě víra se setkává s nevírou a máte problém. Na co začnete myslet? Jak se začnete chovat? Budete mít dost trpělivosti? Napadnou vás takové nápady, které situaci vyřeší? Budete nadávat? Nebudete nadávat? Budete brát boží jméno nadarmo? Tady už ze zkušenosti větřím, že takovou věc dělat nemám. Máte víru v dobré řešení pro vás? Kdo má víru ve vyšší moc, která dělá věci pro jeho dobro, tak dostane i to hmotné. Neznám ten citát z Bible přesně, ale asi o tom to zkoušení je. Mít víru v Boha v jakékoli situaci. Taky si mám už konečně spravit to mé modlítko, co se rozbilo a stále dlí ve skleničce na víno.

Jo, mám pocit, že to ve mně má ukotvit poselství toho citátu, možná je to to, co mám dělat? Mám taky pocit, když se věnuju jakýmkoli jiným bytostem, nejenom voodoo, ale třeba slovanské bytosti a bohové, v podstatě cokoli se mi zjevuje kromě andělů, tak že vlastně mařím svůj čas. Já chápu Pogačnikova Krista, ale… Sama jsem ve stavu, kdy pro mě Kristus znamená to samé co Ogou nebo Kalfou nebo Veles nebo kdokoli jiný. Prostě příčka k Bohu, nic víc. Nemůžu se napojovat na Krista, když se chci napojit na Boha. Aspoň tak to cítím. Možná, že to mají ostatní lidé jinak a potřebují prostředníky, jako třeba můj Bůh potřebuje anděly, aby mi věci sdělovali. Já fakt nevím. Tady v tom se cítím dost na tenkém ledě.

Tak tohle v sobě mám a dostávám realistické šoky. Mám na nájem, nemám na nájem, mám na jídlo, nemám na jídlo. Myšinka je zdravá – á, dneska, když jsem celý den řešila Eliščí uši a v nich bordel, co už vyndaváme asi měsíc, jsem jen tak, pro svůj klid, udělala výtěr uší i Myšince a co jsem nezjistila – že má v levém uchu hnisavý výtok. Normálně mi to promáčelo celé dvě vatičky, takový malinký ouško. Takže i Myšinka je nemocná, jenom o tom nevím. Další krok reality změněn. Mám víru, že se uzdraví? Nemám? V některých věcech se prostě musím dokázat odevzdat do Božích rukou. Je to těžké, ale jde to.

Nejdůležitější je to, aby mě to vůbec napadlo. Abych si neujížděla na poselstvích, ač jsou mnohdy úchvatnou podívanou. Pýcha předhází pád. Jo, musím se krotit dost často, hned, jak na něco takového pomyslím, tak se mi rozezní varovný zvoneček v hlavě a už se krotím. No douho jsem se to učila. Stále se to učím. Když mám z něčeho radost, mám oprávněnou radost? Poslední velká radost přišla asi před čtrnácti dny, když jsem hrdě a s velmi dobrým pocitem sebrala Eliščí hovno, které nebyl průjem, i když Eliška už dva dny zvracela. Bylo to dobré znamení, bylo to super, ani jsem nevěděla, že sbírat hovna je tak extatická činnost. Ale zase na druhou stranu – vidíte, že radosti zas tak moc v životě nemám. Jedna radost za čtrnáct dní, i to je dobré. Myslím, že obecně mám radost s dobrým pocitem právě při napojení na Boha. Možná mám hledat radost tam… I teď, co píšu tenhle článek, jsem napojená a srdeční čakra mi září a hřeje teple až do krku a do žaludku. Možná je to to, co se mi celou dobu snaží šoky v realitě sdělit, že mám být víc napojená, ať se děje, co se děje. Že se takhle nedostanu mimo území vymezené Bohem, kde je šťastný pocit. Snad to vyjadřuji tak, aby to ti, kteří tyhle pocity taky zažívají, v tomhle případě opojnou radost z víry, dokázali zpracovat.

Dostala jsem od Kojota k vánocům strašně fajn knížku – Mezi člověkem a bohem – a tam jsou popsány hluboké pravdy. Tedy – jsou to jen citáty a vysvětlení k nim, ale když se na ten citát zaměřím a pokusím se ho spojit s pocity, které jsem už zažila, se situacemi, tak to bilancování přináší úchvatný vhled do sebe. Rezonuji s citátem, s Bohem. Chápu ho do hloubky a vím, že kdybych neprožila spoustu náročných a smutných situací, stejně jako spoustu náročných a veselých situací, tak tu knihu nepochopím. Neměla bych páru, o čem se tam vůbec mluví. Vůbec bych tomu nerozuměla. To si uvědomuji, když tu knihu čtu. Že je to jen špička ledovce a na ledovec sám musím přiít až ponořením se do slov. Že většina z poselství knihy je vlastně ve mně, v mém chápání obsahu knihy. Že kniha popisuje nepopsatelné a krátká jednoduchá věta může obsahovat přemýšlení třeba na hodinu, když do něj spadnu. Najednou aha efekt, hup, a jsem tam. I to obsahuje moje víra, je spojená s přemýšlením.

Já nevím, spoustu situací, které prožívám, mohu prožívat s Bohem i bez Boha. Připadám si jak Job, když se mu stane něco zlého. Neříkám si, že všechno zlé je pro něco dobré, protože to není pravda, ale odevzdávám se ve zlém i v dobrém Bohu, se všemi pocity co mám. On to pochopí, co prožívám a jak je to pro mě ve spoustě situací těžké, někdy až přespříliš. Připomenu si vrbu a pevný strom, vrba se ohne větrem, pevný strom se zlomí. Víte, jak to myslím? Myslím to tak, že ty pevné body, ty pevné stromy, které se mohou zlomit, když se větru nepoddají, jsou moje názory na to či ono a že jediný správný názor není názor, ale odevzdání se s tím, že vůbec netušíte, jestli to, co je zrovna dobré, je dobré, nebo špatné. Spousta špatných věcí se nakonec vyvrbila ve věc dobrou, i když to ze začátku vypadalo špatně. Jako když padáte z balkonu a někdo vás pevně chytí za ruku a vy – nespadnete…