Kdo to u nás vede…

Já to nejsem. Jak nejsem v pohodě, vede to tu Myšinka. To je ten dravec.

Přišla jsem domů od zubaře, úplně hotová, něco snědla a vyhodnotila svoje síly, které byly téměř v mínusu. Dneska jsme to s Eliškou měly takové netradiční. Když v noci zase netopili, tak jsme couraly venku, takže zhruba ve dvě ve tři. Pak propadnutí do spánku, pak zaspanej zubař, když jsem vyignořila nevědomky dva telefony a radio, co řvalo jak blázen. No nakonec jsem prodlela dopoledne u zubaře s tím, že jak jsem přišla na řadu, tak mi bylo řečeno, že mě nezaregistrují a nevezmou. No nemám já smůlu? Tak jsem šla. Cestou jsem Kojotovi hodila dopis, koupila uzené kosti, protože stály polovinu uzených žeber a došla domů.

V předsíni jsem odložila batoh plný hygienických potřeb a masa. Okamžitě přišla Eliška a začala mi vytahovat kosti z batohu a drtit je. Uzený je to poslední, co bych jí dala, má po něm krvavý průjem. Tak jsem Elišku seřvala, kosti ulila do vajlinku a tiše umírala na posteli. Přišla Myšinka.

Myšinka začala ožírat kosti. Nejdříve trestný zavření a balkon, pak do předsíně. Pak jsem to nechala být. Eliška vycítila mé rozpoložení a od dřezu se odtáhla blíž k posteli, tak jako abych viděla, že ona opravdu na moje doporučení dá. Pak jsem vypotila článek o diáři a umřela asi na pět hodin tak tvrdého spánku, že jsem i zvracela a spala u toho. Řikám vám, zvracet nosem je hnus.

Ale dnešní den vyhrála Myšinka. A já jsem vyhrála svůj vlastní život, protože třeba moje gynekoložka také zvracela ve spánku a udusila se u toho. Ona to tedy měla z chlastu, já jenom z únavy. Výsledek je stejnej.

Jenom mi zbyly ožraný kosti.