A ty to určitě zase děláš zadarmo, jak tě znám! To nesmíš!

„Ne! Nedělám to zadarmo! Pod každým svícnem je papír s tím, co chci, do kdy to chci, co proto udělám a co za to dotyčná bytost dostane.“

„Ha! Chceš moc! Oni způsobují lepší pravděpodobnost. Musíš po málu.“

Zkorigovali jsme to.

Jestli ono to nebude tím, že jim ty svíčky a podobný věci dávám už teď a ne až po splnění úkolu. Jak si řeknou, tak to mají. Ale že bych je tu nějak hecovala svíčkou u svícnu, nezapálenou, tak jako aby mohli slintat… To nedělám.

„Pak jim můžeš třeba slíbit i ten kubánský rum.“

……………………………

„Žádná z mých bytostí nikdy žádný alkohol nechtěla!“

„Ne??? Jakto? Ghede chtějí zásadně rum.“

„Ne, chtějí červené jídlo.“ Možná mám v sobě velice tlusté zábrany k alkoholu, takže to vycítili a zjistili, co bych jim mohla z jejich rozkoší dopřát. Sama alkohol piju jen opravdu výjimečně, jednou za pár let. Asi by mi tady ta flaška vadila.

Není to jednoduché. Lidé mají tolik přání a to žijí. Kolik přání mají neživí…. To ani nechtějte vědět. Smrt není dělítkem pro přání. Po smrti jsou snad ještě vyzývavější a drzejší než byli za života, kdy je svírala morálka a zákony. Schválně, co řekl jeden posednutý:“A co chcete dělat? Zabít mě? 🙂 “