Druhá bota je nalezena

Většina lidí dělá to, co kolem sebe vidíme. Chodí do trafiky, do kaváren, kde se setkávají s přáteli, koupí si chatu (jsme snad nejhoufnější chataři v Evropě) a dře na zahradě. Chlapci si budují dílny, dívky kuchyně a zahrádky. Téměř všichni mají děti. Chodí na koncerty a bavit se do klubů, dvakrát ročně na dovolenou. Píší na Twitter a Facebook. Jen malá část populace se věnuje blogům, přesto je nás dost, abychom vypsali realitu všedních domů. Baví se o politice v hospodě u piva. A tak dále.

Na každou touhu existuje služba, která ji naplní. I ty nejskrytější touhy bývají ukojeny někde a někdy. Když čtu Kojotův blog, srovnávám ho se svojí realitou a s realitou mého okolí. Pochopitelně to dělám s každým blogem, na který kdy narazím. Nicméně Kojot má velice dobré postřehy a protože ho také dobře znám, vím, co se v něm asi odehrává. Pak to srovnám s realitou, co se mi zrovna přihodí a někdy mi i něco dojde. Třeba to, že ho jiní lidé zasypávají kameny za jeho „koníčky“. No, ono taky jak jinak nazvat pro veřejnost člověka, který dělá Šťastné hoodoo a magii. Kojot se nazývá člověkem, který má netypické koníčky.

Odborný poradce mě odhalil jako člověka, který se utíká do víry, jako někdo jiný k buddhismu, tak já do slovanské magie, voodooo, jasnovidění a víry. Stejně jako mi řekl, že můj záchranný obřad je meditace k uvolnění svalů, myslím si, že to není pravda. Prostě s ním nemohu souhlasit. Jistě se mi uvolní svaly, ale svalit akt víry a rituál na relaxaci a meditaci, případně řízené fantazie, to je naprostá nepochopitelná katastrofa.

Neříkám, že svou realitu neospravedlňuji vírou a že některá fakta mého života nejsou nafouklá do bublinky, jež může kdykoli prasknout stejně jako jiná fakta jsou zkomprimována do malých krabiček od sardinek s nekonečnou hmotností na cm krychlový. Pravdou je, že vymezením svého života, jeho ceny, se zabývám denně. Jenom se tomu říká jinak.

Pán s diplomem, když jsme si povídali, vymezoval můj život:

dětmi  – ne

rodinou – ne

partnerstvím – ne

kulturou – ne

schůzkami s přáteli – ne

prací – pracuje se na tom

Já naplňuji svůj život rituály, zvířaty a vírou. A chystám se do víry ponořit ještě hlouběji, řekla jsem mu. On mi na to odvětil to s tou relaxací a tím posunul můj život do života člověka s napnutými svaly, který se naprosto nevěnuje vnitřnímu a vnějšímu životu. Ale tak to vůbec není. Můj život přeci není bezcenný proto, že mám jiné kulturní a životní priority, než většina ostatních. Já nepotřebuji chodit do kina, na hlučné i tiché společenské akce s mnoha lidmi, mít rozvětvenou rodinu a početné přátele, které neustále dokola navštěvuji, což tvoří nekonečnou spirálu společenského kontaktu. Z takových věcí mám hrůzu. Ale lidé, které znám, mají většinovou diagnostiku. Mají spousty přátel s nimiž jsou neustále v kontaktu. Mají partnera nebo rodinu, případně tam spějí ve svých snech a krocích. Jak muži, tak ženy. Málokdo žije duchovnem a vírou. Stavět, investovat do rodiny a dětí, vydělávat čím dál tím víc peněz, být úspěšný. Od toho se pak počítá společenský statut. Kdo má pevný a vysoký společenský statut, je uznáván pro úspěšnost. Já jsem z jejich hlediska jedinec neúspěšný.

Z hlediska viditelnosti mě vidí spíš odborná společnost sociologická, protože, věřte mi nebo ne, komentáře k užitečnosti odborných prací v sekci Studuji, poděkování za přínos, toho je asi tak stejně, jako normálních komentářů. A to si lidé vyhledají články staré třeba šest, sedm let. Pořád je to aktuální. Pokud vím, nikde na netu není třeba Zakotvená teorie. Někdy mám pocit, že píšu jenom pro studenty sociologie a humanitních oborů. Alespoň podle statistik to tak je. Denně aspoň pět návštěv na sociologické práce. Málokdo mě sleduje vcelku. Pravda je, že i já sleduji různé bloggery zčásti, protože nejsem schopna pojmout všechny jejich stránky. U mě to bude stejné. Těžko si někdo bude číst o rituálech a magii a zároveň bude věnovat pozornost sociologickým teoriím. To bych vážně chtěla od svých čtenářů moc.

Nicméně, práce jsou napsány, dál se sociologické teorii nevěnuji, čím tedy ospravedlnit své bytí? Jako jeden důvod bych mohla uvést péči o zvířata, najmě Elišku, která tu má vhodnější podmínky k životu, jaký potřebuje. Dejme tomu.

Ale víra? Introvertní prožitek? Něco, co není vidět? I když o tom píšu, je výsledek mého bádání na tomto poli přínosný pro společnost? Je to, co dělám, pro někoho důležité? A co kdybych o tom vůbec nepsala? Jsou zážitky i myšlenky, které nezveřejňuji. Byl by blázen, kdo by si myslel, že si mě tady přečte celou. Tady je tak malá špičička ledovce, že mě celou může vidět jenom hlubinný potapěč, k těm já ale nejsem vlídná. Jak si někdo začne dělat nárok na „znalosti“ mě, okamžitě kopu.

Víra a introvertní prožitek zároveň s rituály musí mít na povrch společnosti vliv, pokud má být víra někde vidět. Někdo spojuje s vírou svou úspěšnost. V podstatě chápu stojáky se Strážnou věží v podobě babek či dědů. Oni mají pro svou práci svůj cíl. Každý den jdou na stejné místo a čekají. V ulicích potkávám Adventisty a další ježíšovce s cedulkami na šatech, uniformovaných šatech. Může někomu takovému člověk říci, že je jeho práce marná a nemá cenu ani té umělohmotné cedulky na šatech? Kdo se odváží? Společnost pro studium sekt a náboženských směrů? Mají ti snad certifikát na víru?

A je vůbec individuální duchovní zkušenost alespoň stejně přínosná, jako ta kolektivní? I v knížce Mezi člověkem a Bohem je napsáno, že je třeba vstoupit ve společenství, v Církev. Je to knížka křesťanská, takže to je pochopitelné. Ale je to tak opravdu? Já bych ve společenství nebyla šťastná. Nemám k tomu vlohy. To Kojot je naproti mně společenský člověk, má talent být každým, kým si namane. Koneckonců je to Kojot a ti sloužili vždy v převlecích.

„Chceš-li růst, zvol Boha. Bůh ti nabízí NEKONEČNO.“ Píše se v knize Mezi člověkem a Bohem. Píše se také, že člověk si nekonečno nedokáže představit, proto je to nekonečno. Skrz víru se ale dá do nekonečna potopit a pochopit ho. Zažívám to každý den. Je v tom i má cena? V podstatě žiji s představou, že někdo tam na druhé straně poslouchá, jak myslím. A zajímá ho to. A můžu z toho místa svět ovlivnit. A místo může ovlivnit mě. Nechávám se ovlivňovat věřením a vírou každý den, kdy se odevzdávám úmyslu. Kojot si myslí, že jsem málo magická, ale já si myslím, že čím méně síly se dá do pohybu, který ovlivní pohyb veliký, tím větší je. Já sice můžu použít dělo na komára, ale stačí malá plácačka a krátká vzdálenost, abych komára ze světa vyzmizela. Koneckonců, proto máme Raid a ne Biolit. Věda jde dopředu.

„Lidé, jeden jako druhý, celé lidstvo, všichni se podílejí na ustavičném zmatku v posuzování pravé velikosti. Teprve, až se vzdají úmyslu „postavit město a věž, jejíž špička se dotýká nebe“ (Gen. 11, 4), budou moci doufat, že dosáhnou nekonečnosti.“ (Mezi člověkem a Bohem).

Je proto stále moje víra jen „koníčkem“, jak poukazuje na své „koníčky“ Kojot? Já to tak mohu říci na veřejnosti v rámci rozlišení profánní a světské reality pro různé lidi různě. Sama v sobě si to nemyslím. Je to víra, která mě drží při životě, není to meditace. Nežiji pro meditaci, ale pro víru. Ale ono to není vidět. Smůla. Odevzdaně a s nesobeckou vírou žiji pro svá zvířata, pro Kojotova zvířata, pro zvířata na celé planetě.

Lidé? Ne. Jako lidstvo jsme pěkný neřádi. Poznala jsem jednotlivce i skupinky jednotlivců, kteří žili nesprávně. To každý cítí, když se chová nesprávně. Pokud tedy nelže a nedělá špatné věci každý den, pak má pokažený „pravdometr“ v sobě. Sama jsem dnes v noci říkala jisté osobě, kterou dobře znám, aby nelhala. Myslím, že to bylo oprávněné vytčení. Ona lhala. Lhala sobě tak ustavičně, že začala lhát i nahlas ostatním a protože byla o své pravdě přesvědčená, všichni jí věřili. Nikdo nešel a nepřesvědčil se o pravdivosti informace. Nešvar i dnešních médií. Zprávy nejsou přinášeny ze všech stran, ale jenom z jedné strany. Jednostranně. Druhá strana nikomu nechybí.

A tak chodíme o jedné botě a ani nevidíme, že důležité je mít boty dvě. Je to těžké. Vysoké a nízké bytí. Boty s podpatky a bez podpatků. Víra a nevíra.

4 komentáře u „Druhá bota je nalezena“

  1. Chápu, že se v tomto článku vymezuji proti Kojotovým koníčkům „znalostí“ jeho, tedy se dopouštím stejné chyby, jako sama nemám ráda. Nicméně je to náš odvěký souboj o nic a nekonečno a každý máme jiný úhel pohledu (slon a slepci).

  2. Jo, je to super knížka. Jsem moc ráda, že jsi mi ji dal. Já jí mám jako záchodovou literaturu, že se teďka vyskytuje u počítače je kvůli blognutím. Jinak přečtu jednu dvě stránky a pak o tom dva dny přemýšlím. No, už jsem na straně 48 a mám materiál na přemýšlení na celý život :)))

Komentáře nejsou povoleny.