Voda mrtvá proti vodě živé

Obecně je to tak, že jinocha s utnutou hlavou spraví nejprve mrtvá voda a části k sobě slynou a teprve potom je pokapán vodou živou a tím je mu vrácen život. Ale král chtěl být také tak krásný a mladý a však popletl lahvičky a nejdříve si nalil vodu živou a pak vodu mrtvou, což ho dokonale umrtvilo ve své kráse. Tady pohádka končí.

Už několik dní se andělé snaží zvěstovat mi tohle poselství, ale jinak. Furt nechápu, o co jde. První, co mi nabíhá je nejprve živá voda a pak hned potom voda mrtvá. A ono to má svojí logiku.

Viz třeba praxe umrtvování údú. Nejdříve do sebe nalejete život, nalejete víru, pak se jdete setkat se smrtí proto, abyste se vyhoupli na vyšší level.

Pak mě napadá třeba pražský Golem, živý, pokrytý mrtvou vodou, (to by bylo něco pro vonramsteina) – Golem má velice žhavé tekuté jádro, ani mrtvá voda ho nemohla uhasit. A tak Golem dýmá, vře a upouští páru, aby začal péci chleba.

Taky mě lákají k tomu, abych slepě nepřebírala myšlenky, dokud je plně nepochopím. Pracovala méně s kyvadlem  a více s intuicí (když ony se s tím dají perfektně rozdělovat svíčky do různých sektorů v různých počtech. Chvála kyvadlu. No asi se budu muset vyvíjet.

Moje nádoby se z maličkých alkoholických lahviček stejné velikosti staly džbány, v poslední vizi džbán vody živé byl větší než byl džbán vody mrtvé. Od obojího jsem se napila a pak jsem už musela jít napsat článek. Zítra už bych to neměla v hlavě.

Pointa – jedna cesta je asketismus (mrtvá voda scelí údy a orgány) následovaný vodou živou (životuplný kandidát)

– druhá cesta je přiměřené žití tak, jak nás to naplňuje, a jak jsme kovaní ve víře, tak si dáme vodu živou, která nás rozžhaví a očistí, pak dáme vodu mrtvou, která nás zakonzervuje v takovém stavu a my můžeme přemýšlet. A až se jednou vzbudíme, bude tu dobrý kandidát na cokoli. Pokud ho tedy někdo dřív nezabije zbraněmi nebo experimenty.

Ale i s cestou dávnou vzdanou se dá žít. a možná i líp než s tou vyhranou.