Je možné ospravedlnit prostou vírou světová náboženství a náboženské představy?

Bing hřebíček na hlavičku. To  je otázka, která se otvírá naprosto sama v případě, že uznáme „víru“, jako něco samonosného, co z určitého úhlu pomáhá vytvářet náš svět. Při psaní svých blognutí o svém případu nákazy vírou se někdy otevře škvíra a tam dlí, potají, nové blognutí. Jako třeba tohle.

Názory „odborného diplomu“, že se věnuji relaxaci nebo co to na mě zkoušel aplikovat, si protiřečí s realitou.

Zaprvé – jsou tu má jasnovidná vidění, název poselství je asi zavádějící v přípravě jednodenního večerního programu, dále tu máme vhledy do úplně jiné náboženské reality – například vidění africká, evropská a indická. Zvlášť to indické, to bylo něco. To takhle sedím u Kojota v ložnici v okně, je léto a já shlédám úplněk v tmavé noci. Koukám a koukám a najednou – nevidím ven ani dovnitř, prostě najednou zírám na podstatu tantry v obrazech.Takový ten lotosový květ a v něm modrý slon a tak dále. Podotýkám, že knížky o čakrách a tantře jsem si zakoupila až potom, abych se dozvěděla, co to k sakru má znamenat!  Člověk si klidně kouká na měsíc aby za setinu sekundy čuměl na modrého slona a Šivu a Šakti. V meditacích kouká na člověka se zlatou kuličkovou čepicí, jako mají ti nakreslení v tantře a zjevují se další a další obrazy. Jednoduše – tohle všechno jsou věci, které naprosto nemám pod kontrolou, nijak je nevyhlížím, spíš mě vylekají a vyděsí. Člověk nemá kouska soukromí.

Možná si říkáte, co by za to jeden dal, aby měl takové vize, ale ujišťujji vás, že není o co stát. Takový človíček se zlatou helmičkou, co vám lítá v hlavě a směje se vám, to je dobrý dobrý tak do blázince a přeci jsou to postavy, které nalézám namalované v náboženských knížkách východu. Něco takového bych nikdy nevymyslela. A teď to se mnou chce komunikovat.

Víte, mám ráda věci pod kontrolou a pokud budu chtít mluvit s Velesem, tak to taky udělám. Veles je stejně pěknej neřád. Ze začátku  mně poslal do reality show. Veles je docela mocný bůh a chtěl, abych projevila svou pravou podstatu – ovládám sebe nebo ne? To je pěkně hnusná zkouška. Nicméně, žádná zkouška netrvá věčně, tak ani mě nezlomil. Ovládla jsem se. Byla jsem hodna toho, abych se s ním mohla bavit. Ale stejně mě pořád zkoušel. Už mě to nebavilo. Nakonec jsme skončili oba v krvi, protože jsme se rozsekali meči. Dál už jsem na to neměla nervy. Velesi, Velesi. Tyhle věci jdou z druhý strany. Díváte se do zrcadla a najednou je v tom zrcadle úplně jiný obraz. Kdo jste zkoušel zkoušku zrcadlem, víte o čem mluvím, ale platí to i metaforicky.

Věci, v něž někdo věří, existují. Proto se nám občas povede probourat do cizí reality. Dodnes nechápu, jak koukání na úplněk mohlo protnout realitu Buddhy, kterou ani neznám. Nechápu, proč byl Veles tak neústupný nebo proč toho čekal ode mě tolik. Snad proto, že jsem byla žena, nevím. S jinými entitami se pracuje snáz. S některými hůř. S některými vůbec.

Nicméně, ospravedlňuje to víru, je jak skála, když na ni sáhnete v přírodě. Vidíte skálu, hmatáte skálu, jsou to ale jenom atomy a mezi nimi prázdno. Jak se ale v něčem jako je tohle může udržet víra, myšlenky… Není mi to jasné. Jediné řešení je, že je tu něco, co nejsou atomy a co se nachází mezi nimi, věčně. To zachytává každičkou myšlenku, každý nápad, každý krok.

Ale jestli to existuje, to je otázka. Třeba to má úplně jiný základ. Raven i Kojot staví na fyzice. Pokud něco existuje, musí to podporovat přírodní zákony.

Třeba má vesmír podobu kouzelnického klobouku… A zkuste mi říct, že to není pravda 🙂 Vždyť sami nevíte, jak to je správně.

3 komentáře u „Je možné ospravedlnit prostou vírou světová náboženství a náboženské představy?“

  1. S těmi přírodními zákony jsem spíš opatrný, protože není tak úplně jasné, co to vlastně je, jaký je vlastně způsob jejich existence. Nicméně samozřejmě je pragmatické brát zákonitosti běžné reality v dostatečné míře v potaz 😉

  2. Tak tak, šla jsem z krámu (teď večer) a brečela kvůli Karamelkovi. Připomínala si každý jeho epileptický záchvat, který prožil v mém náručí až nakonec umřel. A tam někde je jeho duch, kterého mohu obejmout. Ale co je to vlastně s realitou? Jak to, že můžu fyzicky cítit někoho, kdo tu už není? Přesně, realita není to, co se nám zdá, ale to, co je. Abych citovala Tvojí knížku, Mezi člověkem a Bohem:“Mít majetek, tvé osobnosti nic nepřidá. Majetek působí, že se „zdáš“, ale „nejsi“.“ Sice se v tomhle případě nejedná zrovna o majetek, ale to zdání se a jsoucnost mi tuhle realitu dost připomínají.

Komentáře nejsou povoleny.