Když já na kočky nejsem

„Když já na kočky nejsem.“ Prohlásila sousedka, s níž si povídám, když jsem venku s Eliškou. Jak může někdo nebýt na kočky?

Vzpomněla jsem si na sebe. Mládí jsem prožila s rybičkami. Respektive s bratrem a rybičkami. Jeden dostal akvárium do péče, když mu vychcípaly všechny rybičky, tak druhý řekl, že u něj rybičky nevychcípají a heč! Mám teď akvárko já. Pak mu taky vychcípaly rybičky, akvárium dostal ten první a tak dále a tak dále. Kolikrát jsem měla akvárko já, nemůžu říct, protože si to nepamatuju. Ale bylo to mockrát.

Chodila jsem ke kamarádkám, které měly myšky, křečky, morčata, psy, kočky… Jenom já nikdy nic. Cizí křeček, co jsem ho měla minutu, se mi pochcal do kapsy a vůbec jsem neměla štěstí na přítulná a neznečišťující zvířata. A to jsem je viděla jenom z dálky a nenapadlo mě, že si jich v životě tak užiju. Vlastně mě ani nenapadlo si o ně říct, protože matka byla samoživitelka a tak jsme to braly. Stejně jako mě nenapadlo říct si o zájezd do Ruska, který tenkrát frčel na základce, protože na to určitě nemáme. Máma, když se to po letech dozvěděla, řekla, že by si na to půjčila, ale už bylo pozdě. Ona vlastně tenkrát nevěděla, jak moc má cenzurované informace o našem životě. Ona o nás vlastně nic nevěděla.

Pak přišly samý trapasy spojené se zvířaty. Nepustila jsem ven kočku, která se propašovala do mého pokoje u exex, tak jsem tam měla nasráno. Pak se k tomu ráno přiznávat… A tak. No prostě nikdy by mě nenapadlo, že skončím u Kojota v bytě plném zvířat, která jsem si velmi rychle (v řádu sekund) zamilovala a žila s nimi a pro ně. Myla klece, po sobě pět potkanů, starala se o stařenky s nádory, vytlačovala ven hovínka, ošetřovala proleženiny, uklízela blitky, sračky a vůbec mi to nevadilo. Brala jsem to jako standardní věc při soužití s potkany a další havětí. Až smrti mě dostaly. Patnáct smrtí ročně je strašlivě moc. Jako kdyby vám umřelo patnáct dětí na mor, druhej rok dalších patnáct, pak dalších patnáct. Cítila jsem se hrozně sama. Cítila jsem se hrozně. Smrt byla neúprosná. A nejhorší bylo to vědomí, že když si pořídím dalších patnáct potkanů, za dva roky jich budu patnáct pohřbívat, různě nemocných. To je asi to nejhorší, co mě zatím odrazuje od koupě dalšího milovaného potkana, protože potkani jsou moje srdeční záležitost. I tu klec bych s Kojotem předělala antikočkově, už mám v hlavě plán vymyšlený, takže zvířátku by nic nehrozilo. Ale ta smrt, to je hroznej kat.

Teď žiju s kočkou Myšinkou a s fenkou Eliškou. Až na to, že mi bytostně chybí potkan ( ne chlap 🙂 ), žiju docela spokojeně. Ano, je to dost povinností, ale to vůbec nevadí. Uvařit jídlo pro Elišku je to nejmenší, co pro ni můžu udělat. Lítám s ní furt ven, je to fajn.

Ale když si představím, že jednu dobu jsem se starala s Kojotem o dva potkaní vrhy, do toho velký potkani, želvy, kočky, Eliška, blavoři, myši, pavouci, které jsem každé ráno chodila zkontrolovat, jestli „ještě nechcípli“ slovy „ještě jste nechcípli, hajzlové“, gekončíci, žáby, hady jedovaté i nejedovaté a tak dále… Doma jsme měli volně desítky cvrčků, zvlášť v koupelně mě jeden cvrkal do praní. Pak jsme měli dalšího v prádle, v ložnici, v peřině, na vaně, u stolu, prostě všude. Cvrčci byli mor. I když jste si prohlídli peřinu, tak vám do ní během noci vlezli. Brrr. Hadi utíkali, pak chcípali na veřejných i neveřejných místech a když jste našli volného hada, který vás nekous, tak to byl svátek. Pamatuji si užovky domácí, které měly volnější terárium a dalo se z něj utéct, utekly nám několikrát po sobě, hlavně když potom jiní hadi spadli Kojotovi na hlavu z knihovny, to bylo slávy. Něco takového se jen tak člověku nestane. Když potkáte užovku, nezouvejte se. Opravdu to kousnutí za to nestojí, i když není jedovatá. Běžte pro nějaký hadr, tričko, cokoli. Hoďte to na hada. Hada se zmocněte, chytněte ho za hlavou a za tělo a dejte zpátky do terária. Vezměte tlusté knihy a postavte na díru. Čekejte na Kojota… a další pokyny. Vyřvěte se do peřiny, stres byl vysoký.

No a takové to bylo žití. Když mi teď někdo řekne, že není na kočky, tak mě to rozesměje. Kdyby jenom věděl…

Já být bez zvířat, tak jsem jak bez sebe. Jestli jednou budu mít domeček, bude plný zvířat. A bude tam spousta potkanů. A zásuvky se šňůrami budou zadělané ocelovými trubkami nebo nějak jinak, aby mohli mít potkani pré. To bude super. Nojo, potkani mi chybí. Ty Eliška ani Myšinka nenahradí.