Ukrajinka po znásilnění stála osm hodin v druhém patře v okně a chtěla vyskočit

Ukrajinka po znásilnění stála osm hodin vyjednávání v druhém patře v okně a chtěla vyskočit. Nakonec ji spláchli z okna proudem vody a vevnitř zachytili a putovala na psychiatrii. Prý uměla česky, ale nekomunikovala, až na ta slova o znásilnění.

Zamyšlení hodné. Když si vezmu svoje zkušenosti, chápu ji. Je pro mě bolestné jít po čáře života zpět a vyslechnout si z vnitřku všechny ty nářky znásilněné dívky, dívky, která nedostala zadostiučinění, která byla umlčena. Ukrajinku chápu, je to žena a žena je vždycky v takové situaci ponížena, je na ni použita síla, které nemůže čelit, zvlášť, když je to zločin z vášně. Kdo jí vyslyší? Nikdo.

Jsou dvě cesty, každá žena je jiná, každý útočník jiný. Buď může žena kopat, kousat, škrábat a ječet a možná jí to pomůže a možná jí to pomůže do hrobu, nebo být nehybná, to může útočníka odvzrušit a může činu zanechat, případně to nehybně přetrpět. Pak se může probudit svědomí, že se nebránila a může si stoupnout do okna a chtít se zabít, i když, druhé patro je docela špatná volba, já bych si netroufla skočit i z mého pátého, protože je to prostě nízko a můžu si způsobit vážná zranění a přežít, což bych bývala nechtěla, být tou Ukrajinkou. Nikdo si nechce ublížit, chce být pouze a čistě mrtev, pokud tedy nedělá sobě vlastní zranění, řeže se, mlátí se a tak podobně. Prostě druhé patro považuji za zkrat. Nicméně touha být mrtev může považovat druhé patro za dostatečné a když budu mít štěstí, tak dobře spadnu a budu mrtvá. Budiž.

Z vlastních zkušeností chápu, že to muselo být neskutečné psychické utrpení. Vytrpěla jsem si už tolik, že jsem přesvědčená, že kdyby se mi to znovu stalo, tak se budu bránit, ječet, kousat, mlátit kolem sebe, i kdyby mě to mělo zabít. Vždycky jsem totiž použila nebo byla donucená použít pasivní pozici, což ve vztahu k vlastnímu tělu psychice vypadá, že jsem nic nedělala, že jsem to vlastně tedy chtěla. A jste v začarovaném kruhu. Možná to tak měla i ta Ukrajinka. Možná se také nebránila, aby přežila. Kdo ví, kolik ji na ní bylo. A pak přišlo psychické peklo.

Říká se, že o tom dívka nemá mluvit, protože se jí budou posmívat, že se to s ní bude táhnout léta, že má radši mlčet a nebude mít ostudu. Ano, to se říká. Když to někomu řeknete, rozhodne se nemluvit. Pro vaše vlastní dobro. Sama jsem to zažila. Nejednou. A dívka je najednou psychicky v pasti, protože to nemá komu říct a to jí může dohnat až na to okno, případně si ulevuje násilím na vlastním těle. To je realita. Žádné oficiální podání trestního oznámení. Dětem pod patnáct to projde, starcům k sedmdesátce to projde taky, protože by na stres mohli umřít. A to přece nechci mít na srdci. Za ostatní typy znásilnění si žena může sama. To, co říkal ten guru v Indii, že si za to dívka může sama, to je pravda i v ČR, i tady to tak je. Ano, snaží se to změnit pár neziskovek, azylů, linek bezpečí, ale jinak je to tady nedotčená pastva pro pedofily i násilníky. Divoký západ. A žádná dívka, co znám dívčí svět, pokud se jí něco nestane a nedostane se k informovanému člověku, si na žádnou linku ani nevzpomene, protože o této realitě ani neví. Nikdo nešlape do vod, kde to smrdí, když k tomu nemá důvod. Jak jsou hry vzdálené od těch vážných věcí.

Vyvolání vzpomínek není nic příjemného ani pro mě. I když z toho z okna neskáču. Ale pouze dobrý záchranný kruh linek bezpečí, linek zločinu, odvaha nenechat si nic pro sebe, pochopení druhých, to vše se dá zvládnout a agresor, jakkoli normálně milý, dostane stopku. Jenom na to naše společnost musí být připravená.

A naše společnost na to stále připravena není, jakkoli se neziskovky snaží. A cizinky jsou odříznuté, separované, možná ani neměla telefon, určitě ani netušila o nějakých neziskovkách jako Bílý kruh bezpečí, Linka důvěry atd., možná ani netušila číslo na policii. Pak už zbyl jen ten parapet, to blbý druhý patro. A osmihodinové vyjednávání s použitím síly (vody). Určitě si to nezasloužila. Možná na to jednou zemře tak jako tak. Nikdo netuší, komu se dostane pod roku a jak bude zkušený, zdali jí může pomoci od vnitřního napětí a účinně zasáhnout. Já jsem tedy za celý život nepotkala nikoho, kdo by to uměl. A to jsem Češka, žiji tu skoro celý život a mám ponětí o nějakých linkách pomoci. Ale stud a pocit, že mi nikdo nemůže pomoci, že je to moje chyba, to všechno oběti sune do pozice vinných, kteří nemají důvod nějakou linku volat, protože za to, co se jim stalo můžou sami.

Tady je potřeba už od dětských let školit učitelky pro poučení, jak se chová dítě po znásilnění a jak mu pomoci, kam ho poslat, kam poslat sociálku a co dělat, když má podezření třeba na kolegu. Totéž dětské tábory a to nejhorší – vlastní rodiny. Je potřeba uchovat ten diamant svobody a nevinnost oběti a překonat zastaralý názor, že si za to může oběť sama.

A to je práce na několik generací.

3 komentáře u „Ukrajinka po znásilnění stála osm hodin v druhém patře v okně a chtěla vyskočit“

  1. Je to hrozný, hrozný 😦

    A když je to ve vlastní rodině, taková holčička je ochromená a potom po letech si řekne „To nemůžu nikomu říct, to by tetu zabilo, kdyby se dověděla, co dělal strejda.“
    A nese tu hrůzu pořád s sebou a ještě se někdy musí s tím člověkem vídat. A ty pocity viny asi přijdou vždycky (?), to je taky strašný. 😦 Hnusný trauma kvůli hnusnýmu tvorovi.

  2. Je to tak Liško. A protože je na můj osud našroubovaný článek té nebohé Ukrajinky, tak doopravdy vím, jak se mizerně cítila, ať se jí to stalo v jakýmkoli věku. A jestli si myslím, že to byla moje vina? Ano, myslím. I po těch letech. A víš, kolikrát mi sáhli na osobní svobodu? Asi desetkrát.Od pedofilního strýčka (nikdo nic neviděl a malý holky si vymýšlí) po jednoho partnera, který se opilý zachoval jako prase (Kojot to nebyl). Jednou o tom třeba napíšu knihu, akorát nevím, jestli bude mít dobrý nebo špatný konec, asi špatný. Takovéhle věci nekončí dobře, ale většinou tragicky.

  3. Divím se, že tenhle blog dneska sedí na konci stovky… Lucienne, možná Vás osloví některé z mých (osvětově zamýšlených) prací. Mimochodem, jako dobrovolník jsem sedm let mluvila s náctiletými, měla jsem celoroční přednáškový program o přípravě k partnerství a mlubila i o takových věcech… http://koste.unas.cz/?file=clanky&i=547&c=6 http://koste.unas.cz/?file=clanky&i=96&c=6 http://koste.unas.cz/?file=clanky&i=406&c=6 – a ještě se najdou další.

Komentáře nejsou povoleny.