Nic naplat, zvlčený psisko snáší tuhle zimu opravdu špatně

Tak jsem v minulým příspěvku ukázala, že Kojotova věta „ať máš boty na zimu i na jaro“, když mi je kupoval k jisté vážné události, se ukázala býti šťastným podobenstvím. Zvykla jsem si na teplo a teď musím chodit v teple a už mi to zasahuje i do mých milovaných sukní, což mě vážně sere. Vypadá to, že budu odteď nosit teplé tepláky, jak minulou zimu. Jsou sametové, úžasně černé a stříbrem vyšívané, takže to není nic na doma.

A teď? Večer si přihřívám panelákovou zimu troubou, která je elektrická, tudíž se nezabiju výplody, a navíc je výkonná, takže to tu pěkně vyhřeje. Pak si jdu lehnout v noční košili a vrrrrrrr, vzbudím se zimou, jako vždycky. Takže dneska jsem tomu učinila přítrž. Pod noční košili jsem si vzala tepláky, teplé ponožky, dále teplý, dlouhý a široký svetr, šálu a čepici. Pak jsem zalezla pod dvě peřiny na dva polštáře a dva psy, oznámila veřejně, že se dneska o postel s nikým nedělím, což bylo akceptováno. Takhle jsem spala několik hodin, než mi začalo být takové horko, že mě to probudilo. No nekonečný příběh.

Takže jsem skončila zase v košili, čepici a ponožkách a spala dál.

Venku se zdržuji minimálně, už musím nosit pod kožich i svetr, no něco u mě nevídaného. Dokonce už jsem si včera tipla, že na mě něco leze a vzala si ten zázrak, co mi Kojot koupil právě pro tuto příležitost. Jinak má všechny, teda skoro všechny, paraleny, teploměr, kapky do nosu, bobule na krk a tak dále a tak dále, co jsem mu přinesla, když byl nemocný. Takže posoudit, proč mi byla taková zima, opravdu nemohu.

Eliška na to bohužel trochu doplácí, protože do deseti minut jsem jak rampouch, takže jenom vykoná své potřeby, jdeme domů. Konec hodinových procházek, kdy se už nudila. No, snad v létě.

Tolik zprávy ze zimního hnízda psa, kočky, potkana a Lucienne.