Reakce na Sváteční slovo Jaroslava Achaba Haidlera

„Sváteční slovo herce a hebraisty Jaroslava Achaba Haidlera

Blaze tomu, kdo…

Jaroslav Achab Haidler – herec a hebraista

Klikněte pro větší obrázekPůsobí jako herec, překladatel, fotograf a regionální politik. Studoval historii a judaismus. Fascinovala ho symbolika, tajemství, znamení a překládal nápisy na židovských náhrobcích. V divadelním prostředí začínal jako kulisák, později začal vystupovat a stal se ředitelem Činoherního studia v Ústí nad Labem. V krajských volbách v roce 2012 byl zvolen do zastupitelstva Ústeckého kraje.

Blaze tomu, kdo…

Řada lidí zejména mezi věřícími se domnívá, že víra je něco strašně dobrého. Něco pozitivního. Dokonce se v určitých kruzích hovoří o daru víry. Víra může také svazovat. Může být velmi negativní. Zejména když začne rozlišovat na náš Bůh a váš Bůh a dělat z člověka něco extra. Pojďme se nad tím zamyslet.

Připustíme-li, že Pán Bůh existuje a je jeden. Na to si každý přijde sám. Potom je víra troufalost, to je nesmysl. Zalistujme si v knize žalmů, která patří oběma, nebo všem třem skupinám věřících, tak tam nikde, ani v celé bibli výraz věřící nenajdeme. Tam se hovoří o slušných lidech a potom bezbožnicích. Celá kniha žalmů se otvírá slovem: „Blaze tomu, kdo na lavici posměvačů nesedá, na cestách zlostníků nechodí a v radě bezbožných nestává.“ Hovoří se o bezbožných a tam je to zajímavé. Vypadá to, jako by šlo o to, nebýt bezbožný, než být věřící, podle toho, co říká dědeček, prapradědeček Ježíše.

Otázka zní: jak být zbožný, abychom neříkali pobožný, nebo bezbožný? Abychom nerozdělovali, když je Pán Bůh jeden, tedy jednota. Je to jednoduché. Stačí zrcadlit v sobě to, co je otiskem Pánaboha v nás, učí začátek knihy žalmů. Nesedávat na lavici, abychom nešli po cestě, nakonec nezůstali stát v řadě těch nejhorších. Ono to začíná už u té nečinnosti. Ono to začíná už od toho, na kterou lavici se posadíme. Naše nerozumné a nehospodárné zacházení s výrazem víra se nakonec objevuje i v tom, že lidi, kteří mají trochu problémy s velkým požehnáním, říkají, že věří v člověka, že věří v sebe. Těm by se hodilo zalistovat si v knížce od dalšího příbuzného Ježíše, a to krále Šalomouna. Ten ve svých přísloví říká, že všechno zkusil, nic nemá cenu. Zkusil být moudrý, nic nemá cenu. Zkusil být prakticky na peníze. Jedinou cenu má údajně bázeň Hospodinova. To je počátek veškeré moudrosti. Nám se to nedobře poslouchá.

Když si řekneme důsledný respekt k panovníkovi, to je totéž jako bázeň Hospodinova, tak se ti takzvaně věřící a nevěřící mohou na něčem sejít. Pojďme si to shrnout. Víra je totální nesmysl. Protože věřit na někoho, to ho uráží, toho, kdo to všechno udělal. Důstojná bázeň, důstojný respekt. Ale důstojný respekt čeho? Právě toho zrcadlení. Toho Božího otisku v nás. A to je co? To je lidská kreativita a cit pro humanitu. Proč jsem sem tahal tu lavici posměvačů, a proč jsem sem zatáhl i přísloví Šalomounova? Šalomoun ve své 3. kapitole také hovoří o tom, že je čas, čas na to a na ono. Čas na milování, na nenávist, na boření a na stavění. A my pod pláštíkem špatného chápání víry si myslíme, že je to buď, anebo. Pán Bůh je jeden a ten čas je okamžitě, obojí. A to je důležité. A jestliže tady a teď, tak musím zrcadlit já a ty, vy všichni.

Svět je krásnej, i když je ošklivej. A Spasitel, to není žádnej brigádník, který to vyzáří za nás. Braňte si svou humanitu, neseďte na lavici a pojďte vyzařovat.“

originál na straně http://www.ceskatelevize.cz/porady/880349-svatecni-slovo/212562216100020-svatecni-slovo-herce-a-hebraisty-jaroslava-achaba-haidlera/

Jaroslav Achab Haidler je pro mě rozporuplná postava. Kojot si ho váží, já nemám proč si ho vážit. Takových lidí jako on je v ostrovech víry statisíce. A že má o schod dopředu před tím, kdo o tom nepřemýšlí z jeho pohledu, to je sice hezké, ale i tací lidé existují v nemalém počtu. Všichni studují Bibli a další méně či více upravené svazky náboženského charakteru (Korán, Tóra) a z toho něco vyvozují. Jdou cestou tisíckrát prošlapanou.

První a poslední náš konflikt byl o tom, že mi dával komentáře s nějakými zkratkami, které ani na vyzvání nevysvětlil. A dělal z prdu kuličku – Když jsem mu řekla, že to a to nedělám, tak prý jestli na něj posílám nějaké voodoo bytůstky. Byl prostě naprosto mimo. Poslala jsem ho do háje a on už se víc neozval. Zaplaťpánbůh.

Ve zkratce – on nevidí víru, vidí Tóru, která nic neříká o věřících, ale říká o třech typech lidí, kteří sedí mimo lid. Tím pádem popřel víru, popřel věřící, které dal do jednoho pytle. Všechny. Bůh je jen jeden a to jaký je, to nás rozděluje, parafrázováno.

Já věřím v mnoho bohů, stejně jako věřím na jednotu a dualitu. A jsem věřící, ať Achabisko chce nebo ne. A jsem pozitivně kladně opečovávána. A pro Achabiska je správný člověk bez víry, jen má v zrcadle vidět otisk Boha a za tím jít. Alespoň z tohoto textu jsem to jaksi vydedukovala. Dar víry je darem Danajským. Můžu mít víru a nemusím nikoho o své víře přesvědčovat, myslím si já. Co je komu do mé víry. Nikoho tím neotravuji. Ať si každý věří v co chce. A to Achabisko nemá zahrnuté ve své stati o víře. Hned dělí víru na konflikt. A to se mi nelíbí.

Já cestou víry poznávám bohy a tímpádem i Boha a život bez víry jsem si vyzkoušela a není to nic moc. A už vůbec jsem neviděla zrcadlení Boha ve mně. Jsem rozhodně pro víru, která spojuje, nikoliv rozděluje, ale taková je už moc víry, člověk je podroben mnoha zkouškám. A co je sladší než med a než spánek? Víra…

Takže si s Achabem nesedneme ani v tomhle. Škoda, třeba bych si udělala u Kojota oko. Ale radši být svůj se svými názory, než se podrobovat druhému pro jeho dobrý pocit, ať už jednomu nebo druhému.

2 komentáře: „Reakce na Sváteční slovo Jaroslava Achaba Haidlera“

  1. Ten pořad jsem si přečetla i poslechla, Váš komentář také. Vůbec jste tomu neporozuměla. Už jenom v námitce, že jde o cestu „stokrát prošlapanou“. Proč chtít, od renesance počínaje, být v čemsi první a ojedinělý? Na náboženstvích je krásná ta tradice, a společenství, sdílení téhož bez výjimečnosti, bez poukazování na „svoji jedinečnost“. Jedinečnost je v nás, jsme to my, viděni skrze Boha. Jsme jedineční, ale ne výluční oproti ostatním, nemáme být tedy na co pyšní. A Vy si sestavujete svůj polyteismus, nezařazeně, osaměle, výlučně a pyšně. Haidler ukazuje, na rozdíl od Vás, hlubinu spojující, Vy , to Vy rozdělujete. Věřte si v bohy jak tomu bylo před tisíciletími, ale ukažte mi, s kým sdílíte prostor mezi Vámi osobně a světem, jenž i Vás přesahuje. Nebo jste ve svém náboženství jedním ze svých bohů? Tak to Vás lituji.

Komentáře nejsou povoleny.