Kočička už je velká ženská

Přišla jsem dneska ze čtrnácky, celkem z čtyřiadvacítky, všechno doma profackovala, zametla bordel z rozházenýho koše, zametla bordel z kočičího steliva, které bylo všude po pokoji, došla s Eliškou ven, nandala Myšince a Elišce jídýlka, upokojila potkana Šíšu několika kokinky, která má moc rád a šla si lehnout. Teda až po sprše a tak. To abyste si nemysleli, že jsem starý prase. 🙂

Najednou řev, jako když mi někdo trhá kočku napůl nebo si někam strčila packu a skříplo jí to nebo nějaká podobná tragédie. Okamžitě jsem se vzkojotila a šla hledat problém. Našla jsem ho, ale spíš úsměvný než k pláči. V předsíni kočka přitisknutá břichem k zemi, ocas do strany a zadníma packama přešlapávala a u toho řvala jak na lesy.

Jojo, hormony. První mrouskání. Už jsem si říkala, že snad ta moje kočka není normální, když už je jí přes rok a nic. Tak je to skoro na den rok a dva měsíce (dva dny do čtrnácti měsíců).

Tak jsem vytáhla slavnostní kapsičku, pochovala kočičku a dala jí k jídýlkům. Do pěti minut to bylo pryč. To je rychlost, jeden musí mít apetyt, když se mu zapalují lýtka.

To já na své poprvé vzpomínám hrozně nerada a závidím dívkám ze skandinávských států, kde dostanou volno týden od školy, jdou třeba do cukrárny a tam to oslaví. Mně to nikdo nevěřil. Byla jsem zrovna na návštěvě u puritánské babičky s magorem otcem a ti řekli, že si vymýšlím a že stejně žádnou vatu nemají a vůbec. Nemám lhát. A tak jsem krvácela a krvácela, až byl čas jít domů a teprve máma mi dala nějaký vložky. No to by mi nikdo neuvěřil v dnešní době, že se něco takového může stát.

Fakt moje rodina je na hlavu.

DIGITAL CAMERA

14 komentářů u „Kočička už je velká ženská“

  1. 🙂 Někdy kolem roku 1970 mi mamka začala dávat na letní tábor cosi měkkého s dodatkem „To máš, kdyby něco“. To bylo veškeré moje poučení o vložkách. Teorii jsem už dávno z knížek znala, ovšem jak si holky špitaly o „krámech“ a povídaly sprosté vtipy, nechytala jsem se a byla za hloupou. nespojila jsem si tajemné náznaky s literaturou, ani náhodou. Až když holky okolo začaly komentovat, co a jak… Takže když TO přišlo, bylo to v zimě a já vůbec netušila, kde máme vložky. A protože jsem neměla ani kapesné, nevěděla jsem, jak se k nim dostat. No a potom mi mamka sdělila, že teď si mám pamatovat ten první den, co jsem TO dostala. Takže když jsem po nějakých čtyřech letech pravila lékaři jen to jedno datum, šel do kolen 😉 Naši rodiče byli hodně divní a stydliví. Všichni.

  2. To je fakt dobrý 🙂 Kdybych doktorovi řekla datum z roku o čtyři roky mladší. Teda – trumfla jsi mě. Fakt dobrý.

    Já jsem jako věděla, že to asi bude tohle, protože mě nebolel močák ani zadek. Ale oni mi nevěřili, ani když jsem jim přinesla krvavý papír po tom, co mi řekli, že lžu. Prý jsem se musela rýpnout nehtem. No fakt hotovo. Jako jeden z nejhorších dnů v mým životě. Cítit se jak debil. Přitom já nikdy nelžu. A to jsem to dostala extrémně pozdě. Už to bylo divný i mámě, už se mnou chtěla jít na prohlídku, jestli nemám nějakou poruchu A bylo to v září.

    A tak jsem si řekla, že když budu mít jednou holku, tak to spolu oslavíme a bude mít týden volno, škola neškola. Nechci, aby měla tak blbý vzpomínky jako já.

    No a jak máme s Kojotem zvířata, tak jejich „poprvé“, taky se zvířaty oslavujeme. Dostanou extra maso nebo něco, co je jim vzácný a co jim moc chutná, ale kvůli ceně to nekupujeme. Proto taky Myšinka dostala spešl kapsičku a spráskla jí za pět minut. A když za mnou dneska přišel Kojot, tak si taky Myšinku pochoval a pochválil jí, že už je velká. Prostě to nějak prožíváme, jako všechna výročí.

    Ale rozhodně jsi dala fakt super komentář, ať všichni viděj, že to není samozřejmost, říkat dětem takový věci nebo jim ukazovat, kde jsou vložky a k čemu to je. Jedný mojí kamarádce se stalo, že ji na záchodě viděla mladší sestra a chtěla volat sanitku, že krvácí. No co zážitek, to hotovo.

    Snad nikdo to neměl tak jako oficiální, normální, všechny jsme byly tak nějak zaskočený, udivený, možná otrávený, když nám bylo zle. Já jsem zvracela a omdlívala bolestí. Hrozný.

    Já teda už stříhám metr k přechodu, už aby to tady bylo. Tenhle cyklus mě fakt nebaví.

    1. On přechod taky není sranda a pokud je cyklus slušný, dá se to přežít. Víte, že po přechodu máte vysokou šanci na cukrovku II. typu? Právě kvůli té změně hormonů. Pokud si dáte naordinovat hormony, tak maximálně oddálíte o 10 let a pak je propad docela horší…
      Historky, jéje! Jednou jsem se plížila s pytlíkem s vložkou do kuchyně ke koši a chlapi na mě přísně, co vyhazuju a proč to schovávám, brácha mi pytlík vytrhnul, táta zkoumal a pak mi vynadali, že jsem pitomá. No a u tchyně býval problém, pečlivě separovali a papírové cosi v popelnici panímámu vždycky zajímalo, rozhrnovala to a zpočátku byla vykulená, co to je – u nich pouze vata a šup do kamen. Jenže uplynuly roky a už měli ústřední a tyhle vložky ani neznala… Vyřešila jsem to většinou nenápadným ukládáním do pytle a vyhozením jinde. Neexistovalo zůstat doma ani při větších problémech… Už můžu cestovat, to je fajn. Ale holt platím jinak. Normální cyklus bych brala.

      1. Nojono. Cukrovku už mám nějaký ten rok a máme raka v rodině po ženské větvi no a k tomu mám ještě jednu vážnou chorobičku a proti ní je cukrovka sladkost. Takže píchám inzulín a ničeho se z cukrovky nebojím. Já stejně dostanu všechno a pak mě přejede auto 🙂 To až ve stojedna letech mě možná dříve odstřelej. 🙂

      2. Aha, až teď se mi to otevřelo celý…

        No, to je taky pěkný. Hned do kamen 🙂 Ještě, že už je druhý tisíciletí. Muselo to předtím být hrozný. Taky jsem to takhle nějak řešila, zvlášť, když jsem bydlela v Anglii jako au-pair v mužském domě, kde doma byli tři malý chlapi a jeden velkej. Vůbec jsem to dříve nějak víc řešila. Nejdříve to bylo strašlivý, pak už jsem mohla zůstávat doma, když mi bylo ve škole špatně. Máma se ke mně chovala vždycky tvrději, než normálně, abych si prý zvykla makat a byla trénovaná, že mi tohle nikde tolerovat nebudou. Kecy. Všude mě tolerovali nebo jsem si to zařídila nějak jinak. Ono když zvracíš, omdlíváš a svíjíš se v křečích na zemi a nemůžeš chodit, většina lidí to pochopí. Ne moje matka. Ta mě schválně posílala věšet prádlo do vejšky, ať si zvyknu. No, nejhorší to bylo doma, jak jsem bydlela sama nebo v cizině, bylo to v poho. U Kojota jsem dost brečela a měla výkyvy nálad. Ono těžko jde třeba volat na lince, pracovat s klienty pro prodej a do toho brečet. To jde u faktur, ale na prodeji fakt ne. Tak jsem vždycky den dva zůstala doma, pak si to napracovala. Vůbec nic se nestalo. Já jsem si vůbec nechávala doma moc srát na hlavu. Teď už se na to můžu vy…

        Stejně mi u doktora řekli, že mě vykuchnou tak jako pro jistotu. Jakápak terapie, že… Teď to tam řežou i vrátný, jakej je na racích obrat za posledních deset let…

        1. Já měla hodně velké potíže, ale když jsem zjistila, že by mne nejdřív škrabali bez ohledu na krevní ztráty, tak jsem radši zaťala zuby. Nejdřív škrabat, potom řezat, to mám prokonzultováno na několika místech. Deset roků jsem tu a tam nevěděla, jestli přežiju, ale polehávat šlo jen občas. Stačilo zvednout tři kila… No a nepopadněte třeba někoho, když se kácí. Rodina si zvykla, že jsem nějak „líná“. Navaříno, vypráno bylo vždycky. Víte, jaká je to slast, beztrestně dupat na rýč? Podávat cihly? No, myslím, že si dost rozumíme 😦 Nedávno jsme diskutovali na téma, proč to či ono nezvládáme. Muž v tom fofru nějak pozapomněl – byl udiven příčinami, tak jsem mu doporučila, ať to s nikým radši moc nekonzultuje. Jak říkám, teď už skoro pohoda – a když o Vás vím, držím palce 🙂

          1. No cihlička by musela být zlatá, abych jí v tu dobu zvedala… Witch, Ty se nezdáš, ale máš tuhý kořínek a velkou trpělivost. No, ale já sama jsem byla ve stavu akutního nachlazení donucena vlastním šéfem jít na druhou směnu, protože jsem si za sebe nedokázala najít kvalifikovanou náhradu – druhou směnu, takže nikoho neznám. Pan šéf je vůbec tak nějak velkorysý v udílení královských rad. Ale přežila jsem to, kdybych fakt nemohla, tak mu to fakt odmítnu. I když bych asi přišla o práci, Ale když to prostě nejde, tak to prostě nejde. No a nachlazení šlo přemoct, ta moje práce je taková sedavá v teple, takže i pláč by mohl jít, na bolest teplé flašky a narkotika, která si nechávám napsat obvoďačkou a fakt je beru, jak je mi zle a když ne, tak je neberu. Prostě mi doktoři už dost věřej, protože nelžu, to už poznali. Mám naštěstí doktory, kteří o mně „ví“, takže když řeknu, že mi to bylo řečeno shora, tak to klidně udělají, protože většinou se „ti nahoře“ nemýlí. Takže když na něčem trvám a důsledně, tak to prostě projde. A tak. Mám tu už takový cestičky vytvořený, teď jenom jak si udělat cestičky na jižních Čechách a jestli se stěhovat nebo ne, když já budu chodit permanentně na noční a snad se díky tomu budeme míjet s exex v časech, takže mne to nebude tak emočně vyčerpávat.

            Ale dělat pomocného zedníka při bolestivých krámech – to bych odmítla. Jsi fakt trpělivá a oddaná. Já jsem byla taková dost let na to, abych takový stav tak nějak odmítla.

          2. No ještě jsem si vzpomněla, že ve mně rostou tři jakési koule, takže nevím, kdy se jim dostanu na stůl, ale bude to snad až za pár let. Nejhorší je, že jsem si našla nějaký hrči i v prsou, tak se bojím jít k doktorovi.

            1. Tak s hrčemi v prsou musím nemilosrdně říct: koukej mazat. Neboj se, když tam naběhneš (dá se i bez doporučení, za peníze, to Ti řeknou při objednání), i kdyby diagnóza nebyla dobrá, dá se žít hodně dlouho. Já při konzultacích s doktory-kamarády sdělovala, že stávkuju, nikdo mne nikam nehnal, i když doporučovali změnit ambulance.
              S tím zednictvím – naopak, když teď můžu, užívám si to. Je to nádhera! Předtím jsem nemilosrdně vyspávala, nedělala… Když se uvnitř tu a tam trháš, bolí to jak mrcha 😦

              1. No, já se snad nějak odhodlám. Já to mám celé nějaké posraté uvnitř. Už několik let částečně „kojím“ a dá se to spravit jedině hormonama, tak jsem se na to vybodla, zas tak moc mi to nevadí v životě. A toho je víc. To bych furt chodila po doktorech, ještě víc, než teď chodím… Každopádně díky za radu, možná mě to vzpruží k akci.

                  1. Je to jenom nachlazení, u chřipky bych měla vysoký horečky, četla jsem si plakát u doktorky v čekárně 🙂 Ale teď jsem se dostala do vykašlávací fáze, tak tu chrchlám jako kdybych nejenom deset let nekouřila, ale kouřila rovnou čtyřicítku Gitanesek denně. Všechno jednou přejde. Dík za podporu!

  3. Stříhám metr na přechod – letos je mi 48 – HURÁAAA……já se tak těším, že pomalu vysychám, to je pohoda. Jinak to první jsem velmi podobné, jak je tu popisováno, FUJ, ani na to nechci myslet.

    1. No já jsem za větší půlkou, taky už chci, aby mi bylo čtyřicet osm. 🙂 Moje máma mě navnadila, že prý ona začala vynechávat už po čtyřicítce. Tak jsem zvědavá, jak to bude se mnou. 🙂

Komentáře nejsou povoleny.