Věc, která by nejednoho přivedla k šílenství – uvíznout ve výtahu… A pěkně mastně.

Tak tak. Abyste pochopili tristnost celé situace – o víkendu se v kancelářích nepracuje. Je tam jenom jediný vrátný-recepční. Pracujeme na směny, větší část týdne na čtrnáctky, o víkendu na dvanáctky. Máme jednu kartu pro recepční – tu má vždycky jeden z nás, kdo aktuálně pracuje. Pak existuje karta, co otevře všechno, ta je na místě xx v budově. Budova je prošpikovaná čipy, kamerami a dalším zabezpečovacím zařízením, je tam něco mezi nulou a padesáti patry. Nikdo zvenku se tam nedostane, to by musel použít hrubou sílu, je to doufám dost názorné.

Jedu se ve výtahu podívat na rozkopnutou zeď buď kladivem nebo krumpáčem – výsledek je stejný – díra ve zdi. Jestli je to opravdu v osmém patře a nespletla jsem se a nevypadala jak blbec. Výtah číslo jedna mě doveze nahoru. Ujistím se, že jsem to napsala správně. Opravdu je v osmém patře díra jak do prdele. Takže pojedu dolů. Výtah udělá cosi jako vrrrrrrrrz. Zamrzne v půlce zavírání, je vidět díra jak z hrobu. Ven se neprotáhnu.

Někde to bylo ve filmu, jak se nad dotyčným, co přebral drogy, uzavírá zem z koberce. Tak to bylo přesně to samý. Efektní. Zmáčkla jsem nulu. Pak se výtah po milimetrech dovřel a po milimetrech se posunul o kousek níž dolů. Kde jsem byla? Nevěděla jsem. Nedokázala jsem odhadnout rychlost rychlovýtahu. Je na to dělaný, aby člověk nepoznal, že jede.

Takže si to shrneme:

– jsem v budově sama

– má mi za půl hodiny přijít střídání

– nejsem na recepci, kde bych dotyčného pustila do budovy, budova je sama zavřená

– telefon mám v batohu, neboť chcípnul, nedobila jsem ho včas, tudíž se mi nikdo nedovolá

– nouzový telefon ve výtahu vede na recepci, kde zrovna nikdo není…

Výtah se pomalinku na několikrát otevřel.

Co byste dělali vy?

Já do toho šla znovu. Opravdu je výtah rozbitý, nebo se mi to jenom zdá? Osmé patro, zmáčknu čudlík. Výtah se rozjede nahoru. Pak se pomaloučku otevře, jak pavouk, když spřádá své sítě. Jako nerozhodí mě to. Zmáčknu nulu. Zas rakev. Potom se výtah pomaličku zavře a milimetry sjíždí do sedmého patra. Možná provokuji své štěstí, ale žádnýho anděla jsem neviděla, takže to beru s nadhledem. Běda, kdyby přišel anděl, to bych už měla v kalhotech. Výtah se úplně otevře, fíglem ho posílám do nuly. Zavře se a sjíždí.

Já už tímhle výtahem nikdy nejedu.

Volám svému vedoucímu.

„Mám v nové směrnici napsáno, že mám volat výtaháře. Mám ho opravdu volat? Teď?“

„No co máte napsáno ve směrnici…“

„Volat výtaháře.“

„Tak na co čekáte? Zavolejte je!“

„Já jsem nechtěla dělat rozruch bez vašeho vědomí.“

„Nashledanou.“

Volám výtaháře a výtahář se mě jenom ptá na ulici a číslo výtahu. To jsem našla v bývalé směrnici. Nato přišel chlap na výměnu a cože se stalo. Tak jsem mu to odvykládala a dala si záležet na popisu výtahu jako rakve. To je vlastně to jediné, oč mi šlo. Být někým oceněna za statečnost. No nic. Výtaháři přijedou a spraví to.

A zas prd 🙂