Jak se mi podařilo tříbit myšlenky ve snech

Dneska se mi zdály už tři sny ve třech spánkových etapách. První sen byl o velkém pavoukovi – jedovatém a agresivním sklípkanovi, který utekl chovateli Petru Voženílkovi a pak se mu sápal na záchodě na nohu. Že jsem přežila uteklý potkany, myši, hady a bůhví co ještě, to je OK. Ale uteklého pavouka? Zřejmě nejsilnější moment z celé knihy od Voženílka: “ Můj život s hady a jinou havětí“. Pak jsem se učila bránit se přes mojí aktuální sousedku, která pavouka vzala, dala do pytlíku a když zjistila, že se bojím i pavouka v pytlíku, tak ho zabila. Pak jsme našli ještě jednoho, takového tenkého, toho jsem se bála míň, a ona ho stejně radši zabila. Pak jsme ležely u takového zamrzlého jezírka a povídali si o tom, co bychom chtěly jednou dělat a co bychom chtěly za zvířata. Na to navázal třetí sen, kdy jsem u zamrzlého jezírka našla z ledu a hlíny vyrůstající sněženkofialky. Natrhala jsem si jich plnou vázičku.

Druhý sen byl o tom, jak se chci naučit hrát počítačové hry. Já to neumím. Jako snad jediná na světě. Nikdy mi to nešlo a nedejbože strategie… No u toho mi to vůbec nemyslí. Tak jsem si ve snu chtěla koupit konzoli za asi tři tisíce, hodně známou a žila jsem sen, kdy jsem si tu konzoli na mnoha hrách ozkoušela a šlo mi to. Hry byly různě poschovávané po městě, některé byly i erotické, prostě dobrý. Poměr cena-výkon byl jako v reálném životě. Tak jsem si řekla, že dovolenou strávím hraním her.

Třetí sen pracoval s dovolenou, o které jsem nedávno uvažovala v rámci lenění v práci. Chci vydobýt těch čtrnáct dní v kuse, říkám si. A pak chci sjet Vltavu. Představuji si meandrující Vltavu a dojde mi, že v rámci mého budoucího stěhování na jižní Čechy bych měla radši sjet Lužnici. V duchu se sebou souhlasím. Jenže, kde vzít loď a jak to budu tahat všechno sama… Co jezy a tak dále. Vedou mi hlavou myšlenky.

Kojot si mezi tím našel novou přítelkyni, sousedku z domu, cizinku, vedoucí naší katedry na Karlovce. To mě trochu zkazilo náladu.  Nakonec říká, že on loď koupí, se vším mi pomůže, ale že si pak loď nechá. Ok – domluveno. Teprve po vzbuzení mi dojde, že Kojot neumí plavat, tak na co loď. Cizinka zatím kuje plány, co spolu budou všechno podnikat a mně je smutno. Mám konečně tu konzoli s hrami, loď je zařízená, pojedu Lužnici a Kojot i já si užijeme dovolenou po svém. On bude lézt po horách se svou přítelkyní a bude chodit do cizích měst, já si sjedu Lužnici a budu hrát počítačové hry. Jsme tak domluvený, tak dobrý. Trochu smutná nalézám ty sněženkofialky u zamrzlého jezera a budím se.

S tím sklípkanem to už je několikátý sen. Je to fakt hnusný sen. Nesnáším ho. Ani sklípkana, ani ten sen.

No ale říká se, že konec dobrý, všechno dobré. Stejně mi ale Kojot strašně chybí…

2 komentáře u „Jak se mi podařilo tříbit myšlenky ve snech“

  1. máš postel u okna, to se nedivím že se ti zdá o zamrzlých jezerech…měla jsem to taky tak, a pak jsem se budila v noci a cítila jsem jak na mě z toho okna padá studený vzduch, vlna těžká jako hora, po dvou měsícíh mě rozbolely uši, a zuby tak že jsem přišla hned o dva najednou…přesunula jsem si postel k protější stěně, a bylo líp – chladno, ale už nikdy ne tak těžko… teda mohlo by to pomoct aspon tělesně, když na mezisrdečno poradit neumím 🙂

  2. Věro, mám okna přes celou stěnu a u druhý stěny je kuchyňská linka. Mezi nima jsou nábytkové stěny a popravdě – i kdybych postel posunula do prostoru, tak o ní budu zakopávat u linky. Je to 1+kk. Prostě se s tím nedá nic dělat. Ale spím pod dvěma peřinama a takhle v zimě i v košili, při mých energetických snech každý den jiné prádlo a i košile. Pak vyvětrat celou postel na balkoně a večer do studena. Jenom dneska to nějak nepůjde, protože mi na balkon nasněžilo deset centimetrů a sněží stále. To bych si peřiny jenom namokřila. Mezisrdečno se vyřeší jednou, snad. Zajímavé, že i při práci na HPP na směny si hlava najde na blbý myšlenky čas. V práci ne, to jsem plně zapřažená, abych neudělala chybu, ale po práci… Je to hrozný, jak to duševno zasahuje do duchovna a do života.

Komentáře nejsou povoleny.