Vytoužený chleba

Včera odpoledne jsem vzala ze spížky starší chleba, tak dva dny, myslím. Měla jsem tam ještě včerejší, ale ten jsem si nechala na dnešek, nebudu přece plýtvat a vybírat si! Život mě naučil. Dneska bych si žádný nekoupila no a pak by se to vyrovnalo. Včera večer, tuším že ve 22:20, jsem požírala v práci chleba a nějak mi nechutnalo. Coby, chleba jako chleba. Na chuť se nekouká. U třetího krajíce už jsem začala mít pochybnosti. To je nějaký divný. Že by mi nechutnal tak dlouho??? A ono to bylo mírně zelený, tak zkraje to ještě šlo, tam, co to bylo uzavřené od vzduchu, tam to bylo hustší.

Volám Kojotovi, že vím, že je pozdě, ale přece jenom, jestli by nezajel a nedoplnil zásoby. No, diabetik a patnáct hodin hlad, to nejde dohromady.

„Ale Ty budeš jíst ten chleba, viď… Já Ti přinesu bagetky, jenom ho nejez.“

„No dobře, předám Ti ho do ruky. Nebudu ho už jíst.“

„A nevydržela bys…“

„Jasně, že vydržela!“

„Ale Ty budeš stejně jíst ten plesnivý.“

„No, asi jo. Já nějak na chuť nekoukám, když se potřebuju najíst. Ale jíst ho nebudu. Nejezdi!“

„Tak já přijdu. Já nemám jízdenku.“

„Jako pěšky? Teď, v noci?“
„No jo…“

„Nechoď…“

„Tak já přijdu. Mám Tě rád a nechci Tě nechat trápit hlady.“

Tím nechtěl říct, že je zadaný, to pro přítomné dámy. Berte, než bude pozdě 🙂

Přišel v jednu v noci, po kolejích. Jsem myslela, že mě mikne.

Doma mám svůj, nový, včerejší.

Prd.

Přijdu domů, vezmu Elišku a Eliška vyplodí hovno jak nebe.

„Kde se to v Tobě bere, takovýho materiálu.  To se Ti povedlo, Eliško!“ Chválím psa.

No a přijdu domů vol. 2, uvidím nějaké podezřelé sáčky roztrhané na zemi. Ona mi Eliška celý chleba sežrala! Proto doma byla vylohnutá celá miska vody a hovno jak cip.

Holt něco za něco. A tak se jede dál…