Noční hlídka

Býti nočním vrátným v elektronickém skleněném peklu obnáší práci, která je dost podobná zkouškovému. Nikdy jsme materiály neviděli a zkoušíme si nacpat do hlavy pět set stránek během dvou hodin, abychom to dali aspoň za tři, když budeme mít štěstí.

Také jsem změnila svůj krok na ještě uváženější a pomalejší. Když vnímám, jak chodím, vnímám práci kyčlí a zadku a tím celého těla. Vyberu si zlatou střední cestu, co krok, to sekunda. Podobám se tak čím dál tím víc členům noční hlídky. Chodím pomalu, rozvážně, skoro se šourám.

V noci chodím hlídat most, aby mi ho někdo neukrad před očima, jako dobrá stará práce Pratchettovy Noční hlídky. Když slyším nějaký průšvih, pomalu odkráčím pryč… Ne, kecám. Pak sebou musím hrozně hejbnout. Průšvihy, to je moje. To nejsou moje průšvihy, to se prostě stane a já to musím řešit. Díkybohu za polovinu měsíce – už umím snad všechno kromě požáru a potopy. Po nocích místo krásné literatury studuji směrnice, poplachy, ústředny a zabezpečovací systémy – no, doplňuji si technické vzdělání. Moje máma i táta měli bezpečnost požární v malíčku, máma dokonce vystudovala strojařinu a celý život pracovala jako THP. Technicko-hospodářský pracovník. Mám pocit, že se její profesi nebezpečně blížím.

Jsem tam asi jediná, která tunám papíru věnuje pozornost. Pocit, že udělám průser, je přímo úměrný průserům se na mě deroucím. Takhle když nevím, tak se zeptám šéfa (vyberte si libovolnou noční či brzce ranní dobu), že to neřeší směrnice. No a on mi musí dát radu, protože tohle a tamto směrnice neřeší. Je to fušeřina, ale po každém mém telefonátu snad doplňuje do směrnic, co tam není, aby jednou za týden vystrčil růžky a podstrčil novou směrnici,

Také jsem navázala upřímné vztahy s uklízečkou. Byly upřímné do té doby, než mě viděla v otočných dveřích, jak se vydýchávám. Zahalekala:“Ta píča tu vopruzuje a čumí, ať jde do prdele!… Dobrý den“, na to sladce. No, nešla jsem do konfliktu. Kašlu na to, mám svých starostí dost.

V noci, kdy chodím hlídat vyprázdněný barák, je dobře. Hlavně chodit, hlavně neusnout. A tak ještě hlídám schody, chodím je pěšky. Od shora dolů mi to trvá jedenáct minut usilovného pochodování.

Když už předám službu, rozvážným krokem mířím zahalená domů. Takhle je mi nejlíp. Nejradši bych chodila jako muslimky, ale takhle je jenom napodobuji. Lidé v tramvajích čumí, co to tam je za zahalenou ženu. Trochu mě to otravuje. Pak vypnu… Za několik minut zjistím, že nedýchám.

„Vole, dejchej!“ Říkám si.

Můj osobní rekord je asi půl hodiny nebo tak nějak. To se tělo tak utišilo v meditaci, že jsem měla jenom minimální stahy srdce a tělo bylo zaplavováno kysličníkem uhličitým, což působí analgeticky a také psychedelicky. Všimla jsem si, že když jedu přes hranici, tak automaticky vypínám dýchání, když jsem v meditaci, tak taky. Pak si na to začnu dávat pozor, pořádně dýchat a když pak začnu dělat nějakou fyzickou činnost – třeva dojít z tramvaje domů, tělo se rozdýchá samo.

Ale když se mi to stalo poprvé, to byla asi dvacetiminutová jízda, tak jsem měla strach, že umřu sama od sebe. Teď už ho moc nemám, ale vím, že u takovéhle práce s tělem je smrt za rohem.

No zlatý hlídání mostů…

2 komentáře u „Noční hlídka“

  1. Noční hlídka! Zajímalo by mě, jak ti to dál půjde se spánkem, změnou rytmu, co to udělá.

    Předchozí líčení o hororovém výtahu, to byla teda jízda! Ale působíš na mě v textech obdivuhodně odhodlaně a schopně – být sama na šichtě a muset zařídit, cokoli se semele, a ještě tak, aby to bylo košér, to je věda.

    1. Jó Liško, za minimální mzdu musím rozumět všemu ohledně požární ochrany, technických nákresů, umět celý mnohagigapatrový barák nazpaměť včetně obsluhy zabezpečovacích zařízení. To vše se učím na směně. Padá prach na Kojotovy knížky… Směrnice, směrnice, směrnice… A pak to tam začne pípat a řvát a já si akorát říkám, tak kde je ta springlerovna, kde je ten vjezd a výjezd vozidel z několika pater podzemních garáží – tak se ukaž blamáž, kolk kilometrů máš nachozeno 🙂

      Na režim to působí špatně, mám mnohem míň času a sil než bych potřebovala. Konkrétně zrovna jsem doprala bílé prádlo ve vaně a jak to uschne, tak půjde tmavé prádlo. Suším ve sprcháči, neboť to nevyždímu. Tam to vykape tak den dva, pak to teprve můžu dát do místnosti k doschnnutí. Nemuám čas dojet za Kojotem a tam si vyprat. Prostě ten čas nemám. A to jsem si dneska ukrojila dvě hodiny spánku na praní a uklízení. Ráno si ukrojuji dvě hodiny spánku na vaření a péči o zvířata. Musím být maximálně soběstačná. Takový malý kolchoz 🙂 Jestli já si na tohle zvyknu, to ví je Bůh. Eliška to zatím dává. Myšinka taky a Šíša taky. Nejhůř jsem na tom já.

Komentáře nejsou povoleny.